Smíšený sbor Ars Brunensis Chorus oslavil v neděli 35 let profilovým koncertem spojeným s miniaturní poutí z kostela svatého Augustina do Hvězdárny a planetária Brno. Duchovní část programu se překlopila ke světské s poněkud bizarním zakončením. Tím bylo provedení kapesního oratoria Vladimíra Franze Prezidentská volba.
Ars Brunensis patří k tomu lepšímu, co naše sborová scéna má. Je to sbor schopný zcela nekompromisních výkonů, v jeho čele dříve stáli Jan Rozehnal, Tomáš Hanus či Stanislav Kummer a také se současným vedoucím Danem Kalouskem (od roku 2000) si těleso dál drží vysokou interpretační úroveň. Při vedení jubilejního koncertu se Dan Kalousek rovnoměrně střídal s Michalem Jančíkem, který ke sboru přišel před dvěma lety.
(...)
Program uzavřelo oratorium Prezidentská volba, kterým hudebně zúročil svou účast v této frašce skladatel Vladimír Franz. Slovo fraška nepoužívám náhodou, z celkového vyznění kompozice je možno usoudit, že autor ve vnějších projevech přímé volby nic jiného nevidí. Máme před sebou koláž z nejrůznějších hudebních postupů, která ilustruje roztříštěné vnímání politické reality show širokou veřejností. Ta si stejně nikdy nedá jedna a jedna dohromady, hlubší souvislosti ji nezajímají, ale to jí nijak nebrání, aby se ke všemu okamžitě a hlučně nevyjádřila. Dala by se v tom najít tenká dramaturgická linka směřující k pojetí operního sboru v posledních třech operách Bedřicha Smetany. Spor "kalinovců" a "malinovců" z úvodu Tajemství je zde ale zredukován na překřikování "žumtarjá" a "hujajá". Vladimír Franz a jeho spolulibretista Rostislav Křivánek se do žádného psychologizování nepouštějí, zobrazují povrch povrchem a místy kloužou až ke komunální satiře, kterou bych si rád odpustil. V jedné chvíli došlo dokonce na pokus o imitaci Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana - ta by měla z provedení zmizet zcela bez debat (podle vyjádření skladatele v partituře ani není). Dlužno říci, že oba finalisté první přímé volby prezidenta vyšli z Franzova ztvárnění stejně komicky.
Koncert byl součástí akce Rok smíření. Vyhlásila ji Rada města Brna jako podnět a příležitost k vyrovnání se všemi událostmi druhé světové války a uctít by tedy měla také oběti na německé straně - to se týká především takzvaných divokých odsunů a sudetoněmecké otázky. Ta vzbuzuje stále živé i rozporuplné emoce a musím zde připomenout, že důraz na český odpor k "sudeťákům" výrazně pomohl Miloši Zemanovi vyhrát reálnou prezidentskou volbu a Vladimír Franz jej v druhém kole podpořil. Oratorium Prezidentská volba tak vnesla do programu bizarní prvek, který se k Roku smíření mírně řečeno nehodí. Chápu mnohé vazby i naděje, které kulturní veřejnost k současné brněnské radnici vážou, i snahu radnice protlačit svou akci všude, kde je to možné. Trochu soudnosti by ale v tomto případě z obou stran neuškodilo. Koncert samotný to ničím nepokazilo, věc skladatele to není už v žádném případě, ale dramaturgie ideově zaspala z obou stran.
Ars Brunensis oslavil své narozeniny pestrým průřezem ze svého repertoáru, interpretačně výborně a v kruhu svých blízkých. Tak to má nakonec být a doufejme, že se příští jubileum vydaří přinejmenším stejně.
Boris Klepal, MěstoHudby.cz, 2. 6. 2015
Komentář Vladimíra Franze tamtéž:
Ano, zajímavé. Jen pár zpřesňujících poznámek:
a) Fraška, lépe řečeno groteska, zde není cílem, ale prostředkem, kde veškeré "veselé konání" je pouhou kamufláží druhého plánu - který se náhle otevírá - marnosti a odcizení;
b) nejedná se o koláž popisující, nýbrž těmi nejjednoduššími prostředky charakterizující jednotlivé aktéry, tedy jde o jasně čitelné samoznaky. Je samozřejmé, že např. výstava satirických kreseb používá jiných prostředků a gesce, nežli výstava např. Rembrandtových vrstevnatých dušezpytných olejů. Jde tedy o princip ad maximum zjednodušeného vyprávění znaky, jak je známe např. ze Stravinského potopy.
c) skladba není náhodnou koláží. Otevírá ji leitmotiv "zemský ráj to na pohled", který se vrací v podobě varhan a sboru beze slov a nakonec pouze sboru se slovy. "Hujajá" a "žumtarjá" jsou na počátku v podobě tritonálního pochodu, posléze se stávají válečným pokřikem protivných názorů, aby se nakonec ozývaly jako náhodné existenciální volání z prázdné pustiny. Chorál "musí být bohatýr" se vrací jako jakýsi refrén v přímém či ironickém významu. Je samozřejmé, že pro charakteristiku jednotlivých epizod jsou použity charakteristické prostředky. Ostatně i lidské tělo je utvořeno z rozdílných materiálů - např. mozek z jednoho a koleno z jiného... A nikoho nenapadne tvrdit, že je to slepenec! Potud tématicko-dramaturgická výstavba. Co se "komunální satiry" týče - jedná se o konkrétní osoby v konkrétním čase, odezní-li jejich aktuálnost, místo je zástupné. Je pravdou, že v originále je jejich part vynotován jakožto obecnější stylizace, že nemělo jít o imitátorský výstup, ale zkuste někomu překopávat pojetí bezprostředně před koncertem!
d) Co se stylu týče, skladba je určena i k didaktickým účelům - její technická dostupnost je dána i možnostmi zpěváků-nezpěváků sympózia Bohemia Cantat - aby si pokud možno zábavnou formou vyzkoušeli témbry, rytmiku, kánon, chorál atd... Tedy podobné zadání jako u staršího bratříčka, skladby Mládenci v peci ohnivé. Dokázal bych si např. představit, že "novináři" budou mít formu překotného operního duetu, leč to by bylo za hranicí možností původních interpretů. Co se stylu týče, jedná se o typický autorův způsob (poznatelný ze tří taktů - v gesci harmonické, melodické (zalamování melodické linie v kulminaci) rytmické i temporytmické - na principu evolučně konfrontační provázanosti... Tentokrát v rovině zcela nesubjektivní! Asi by už bylo dobré si na tohleto zvyknout; autor během své čtyřicetileté hudební cesty podal sdostatek důkazů jasného a velmi vyhraněného uvažování... A jestliže jste si zvykli na Ivese, Mahlera ("Á, pan kapelník zase někde něco slyšel...") či Schnittkkeho, zvykejte si zvolna na Franze.
Zdravím pěkně,
Vl. Franz