Leden 2016


Žítkovskou bohyni si v Olomouci poslechl i skladatel Vladimír Franz. Janu Vičarovi složil poklonu

18. ledna 2016 v 22:45 | Milada Hronová / Žurnál Online
Moravská filharmonie uvedla na sklonku roku v premiéře Žítkovskou bohyni. Orchestrální fantazii pro symfonický orchestr s mezzosopránovým sólem složil Jan Vičar z Univerzity Palackého.

"Byl to opravdu silný a krásný zážitek. Oblouk nesoucí a neopouštějící napětí zjevující se a zpřítomňující se síly země - jako by se pářila pole mezi mokrými bloky vápence - a člověk tu energii bral, měnil v nástroj a směroval ji. Krása!" Tak zhodnotil skladatel a malíř Vladimír Franz Žítkovskou bohyni po koncertě. Komponista Jan Vičar z katedry muzikologie ji dokončil v září. S tradicemi moravských Kopanic a žítkovských bohyní se seznámil už v roce 2004, když pro chlapecko-mužský sbor Boni pueri komponoval cyklus K horám.

"Orchestrální fantazie Žítkovská bohyně je inspirována přírodou Bílých Karpat a literárními pracemi kněze Josefa Hofera, národopisce Jiřího Jilíka a spisovatelky Kateřiny Tučkové. Právě její sugestivní bestseller mi vloni téma připomněl," přiblížil vznik díla Jan Vičar. Se všemi účinkujícími v Redutě byl velmi spokojený. Přípravě náročné skladby podle něj věnovali velkou péči jak dirigent Marek Štilec, tak i Moravská filharmonie.

"Byli výteční, zejména žestě. Famózní byla i mezzosopranistka Barbora Martínková - Polášková. Jsem interpretům velmi vděčný. Pokud se totiž interpretace nezdaří, bývá premiéra, byť kvalitní skladby, zároveň její derniérou. A to se snad tentokrát nestane," dodal Vičar.

Šestnáctiminutový celek není dílo folklorní, využívá naopak soudobých kompozičních postupů a podle autora je zvláštností orchestrální instrumentace i využití ženského hlasu. Dílo je složeno ze čtyř kontrastních částí, které jsou v partituře označeny jako Žítková, Vyškovec, Zaříkání bouře a Chabová.

"Srovnávám-li výsledek svého kompozičního úsilí a zvolený námět se stavem současného světa, konstatuji, že Žítkovská bohyně je dílo idylické, dokonce únikové. Na dílo angažované či hudebně experimentální jsem neměl dostatek chuti, času a odvahy," řekl Vičar. Orchestrální partituru skladby vydává v těchto dnech Nakladatelství Českého rozhlasu.

Milada Hronová, Žurnál Online, 8. 1. 2016

Před 120 lety diriguje Antonín Dvořák novou Českou filharmonii

18. ledna 2016 v 22:41 | Markéta Ševčíková / Magazín Leonardo
Tento týden se nese v duchu oslav 120. výročí založení našeho národního orchestru České filharmonie. Oslavy začaly slavnostním koncertem, na němž zazněla Dvořákova Novosvětská. Právě Antonín Dvořák první koncert české filharmonie 4. ledna roku 1896 dirigoval.

"Dvořák, který se vrátil z Ameriky a byl obtížen světovou slávou, byl vybrán jako nejvýznamnější hudebník, aby těleso zaštítil," uvedl v pořadu Leonardo Plus hudební skladatel, pedagog a znalec díla Antonína Dvořáka Vladimír Franz.

Dvořák byl především skladatel, říká hudebník. "Také dirigoval, ale nebyl to profesionální dirigent v dnešním slova smyslu. Dvořák se například někdy během dirigování i zamyslel, protože ho něco napadlo."

"Mohlo to vypadat všelijak, ale myslím, že tento koncert vypadal nakonec velmi dobře a Česká filharmonie dostala jakýsi symbolický základ," soudí Franz.

Pro další vývoj orchestru bylo podstatné to, že ji dirigoval Dvořákův žák Oskar Nedbal, dirigent světového kalibru a velký propagátor české hudby po celém světě.

"Potom přichází období nejistoty. V roce 1918 ale konkurs vyhrál Václav Talich, a následuje velká doba růstu, kdy se vybuduje to, co máme v povědomí jako Českou filharmonii," vysvětluje skladatel.

Za války Talicha střídá Rafael Kubelík a od roku 1948 Karel Ančerl. "Ten ještě dál orchestr precizuje, odromantizovává a volí i novou dramaturgii."

"Do skoro každého koncertu vložil vedle slavných věcí i skladbu soudobou, čímž působí, nejen objevně, ale i výchovně," připomněl historii národního orchestru Vladimír Franz.

Markéta Ševčíková, Magazín Leonardo, 8. 1. 2016

Symfonie pro květy a listy

18. ledna 2016 v 22:38 | Libuše Večeřová / Naše krásná zahrada
Vystudovaný právník, hudební skladatel a výtvarník VLADIMÍR FRANZ tráví čas plný inspirace i práce na své chalupě v jihozápadních Čechách. Řídí se heslem: "Co si vypěstuju, to si namaluju!"

Před deseti lety rostly na místě bývalého hospodářského dvora dvoumetrové kopřivy. Dneska vypadá zahrada jako nádherný obraz. Je za tím spousta práce. "Vykopal jsem tady kusy betonových podlah a navezl pět set koleček hlíny," popisuje náročné začátky Vladimír. "První sadba byla lípa, kterou jsem dostal k premiéře symfonie."
Následovaly další dřeviny, hlavně smrky. Skladatel však nejraději sází květiny. Vzpomíná, jak už v dětství díky babičce znal všechny kytky a věděl, co potřebují.
Svoji zahradu pečlivě plánuje. "Chci z ní udělat barokní úběžník. To znamená, aby v koutech na jaře kvetl tmavofialový rododendron, aby se zahrada opticky prodloužila," vysvětluje muž mnoha profesí a talentů.

Jedinou květinu by ze svých záhonů neutrhl. "Každá kytka má své kompoziční místo. Snad kdybych měl lány toho či onoho... Ty tady ale nejsou. U mě je všechno propojené. Není to pravidelný urnový háj, spíš anglický park, kde je to zdánlivě volné, ale ve skutečnosti velmi provázané."

Dynamika je pro Vladimíra klíčem ke kráse a harmonii. Sotva odkvete jedno, objevuje se další. "V květnu začnou srdcovky, pivoňky, slézy a kosatce. Pak se o slovo hlásí lilie. Červnová verze zahrady jsou náprstníky. Pak přijdou na řadu zvonce - všechno je modré. Na konci července rozkvetou plaménky, jiřiny a mečíky. A další lilie a znovu zvonce. V září čtyřmetrové slunečnice. Jde o to, aby se květiny postupně ozývaly, třeba i na různých místech. To je princip hudební skladby," tvrdí autor několika oper.

Akcent spatřuje pan profesor v červené barvě. "Dobrá je i bílá, ta to rozsvítí." Na zahradě nechybí ani fialová v podobě klematisu, veliké vistárie, chrpy horské anebo Vladimírova milovaného pcháče. Hojně zastoupena je také oranžová a odstíny žluté: v květech kručinky, zlatobýlu, měsíčku, lilií, plodech jeřábu...
V mnoha odstínech a podobách tu najdete růže - voňavé anglické, popínavé červené a růžové, drobounké půdokryvné a také bílé, kterým Vladimír říká babiččiny.

Nejoblíbenějšími květinami našeho hostitele jsou lilie. Nejvíc se mu líbí bílé - "kostelní". "Ani o ně nijak zvlášť nepečuju. Jsou to takové královské kytky. Designově luxusní. A festovně voní! Aranžuju jejich setkávání s kytkami plebejskými, jako jsou například třezalky nebo oměje, které se samy každý rok vysemení, pokaždé trošičku jinde."

Některé rostliny musí někdejší kandidát na prezidenta hlídat, aby nepřerostly a neutiskovaly ostatní. "Třeba jiřiny jsou predátorky," říká. "Rychle se množí a já je pak rozdávám." U jiných ho vitalita naopak překvapuje: "Kdysi jsem zasadil chmel. Dělám mu prolejzačky, aby se nemotal do borovice."

Vladimír zkouší vysazovat stejné rostliny na různých místech. "Vždycky jdu na dvě verze a někde je to dobře," vysvětluje. Práci mu občas maří slimáci nebo mšice, proti kterým bojuje chemicky i ručně.

Není se co divit, že zahrada působí pohádkově. Vladimírovým příbuzným byl totiž světoznámý výtvarník Jiří Trnka - autor poetického příběhu Zahrada.

Libuše Večeřová, Naše krásná zahrada, 25. 11. 2015

Tomáš Vorel zve na Kamenný most a Skřítka

18. ledna 2016 v 22:34 | Scéna.cz
Režisér a producent Tomáš Vorel se rozhodl oživit svůj nejoblíbenější film Kamenný most z roku 1996 v hlavní roli s Tomášem Hanákem. Po dvaceti letech tak vznikla režisérská verze, která je nejen zdigitalizována, ale obsahuje i nově namluvené vnitřní dialogy Tomáše Hanáka, má nový zvuk i obraz včetně triků a je o deset minut kratší. Podle Vorla jde o svižnější verzi pro diváky, kteří si od dnešního dne mohou koupit lístky přímo na slavnostní premiéru. Ta se bude konat za účastí tvůrců i herců 14. ledna 2016 v pražské Lucerně. Vorel zároveň svým fanouškům dává jako vánoční dárek na internet zdarma svou komedii Skřítek.


Novou verzi Kamenného mostu vyrobil Tomáš Vorel ve společnosti Vorel Film za podpory Nadace české bijáky, Studia FAMU a UPP. "Je to můj nejniternější, nejopravdovější a nejmagičtější film. Mám ho nejraději. Tomáš Hanák přijal výzvu na předělání filmu s radostí. Hlavní postava filmu je napůl Hanák a napůl Vorel. Měli jsme podobné osudy s ženami, alkoholem i tvorbou. Hanák v Kamenném mostu ukázal, že není pouze sklepácký vtipálek a ironik, ale že umí hrát i vážné věci. Je to jeho životní role," říká režisér Vorel.

Vorel vnímá svůj nejoblíbenější film Kamenný most jako autentickou zprávu z doby post-sametové, kdy každý hledal místo na slunci a bojoval o přežití v nově vznikající kapitalistické společnosti. Kromě Tomáše Hanáka si ve filmu zahrála i Milena Dvorská, která byla za svůj srdceryvný výkon nominovaná na Českého lva. Ve filmu se objevil i Václav Havel. Originální kompozice Vladimíra Franze se zpěvem Lenky Dusilové a Davida Kollera propojila klasickou a populární hudbu. Monumentální kamera Marka Jíchy stačila zachytit magická zákoutí Malé Strany, která mezitím podlehla křiklavým fasádám, reklamám a logům.

"Premiéra filmu se odehrála v roce 1996 v kouzelném kině 64 U Hradeb, které bylo zanedlouho z komerčních důvodů přeměněno, ani distribuce Kamenného mostu se příliš nezdařila. Na svou dobu šlo o těžký a depresivní film, diváci ani kritici nechápali, o čem to vlastně je…," vzpomíná Vorel. To vše dovedlo režiséra k rozhodnutí, že vznikla nová verze Kamenného mostu. Asociace Českých filmových klubů uvede film Kamenný most - režisérská verze v roce 2016 do klubových a jednosálových kin. "Věříme, že film Kamenný most - režisérská verze může i dnes k divákům promluvit. Jak v Čechách, tak v Evropě. Může promluvit i k těm, kteří devadesátá léta v Praze nezažili," dodává Vorel.

Režisér a producent Vorel zveřejňuje v předvánočním čase na Youtube zdarma svůj film Skřítek z roku 2005, ve kterém se po letech vrátil k žánru grotesky. Tu mohli v jeho pojetí diváci vidět už ve filmu Pražská pětka v příběhu Výlet na Karlštejn z roku 1989. Hlavními hrdiny příběhu jsou členové vesnické rodinky, známé už z Vorlova filmu Cesta z města, kteří se přestěhovali za lepším do malého města. Ve filmu si zahrál Bolek Polívka, Eva Holubová, ale i Ivana Chýlková, Jiří Macháček, ale i řada členů Divadla Sklep, jako například Tomáš Hanák, Milan Šteindler nebo David Vávra. A také tajemný skřítek. "Je to taková ztřeštěná groteska, která se hodí do těch naších ztřeštěných Vánoc a silvestrovského veselí," dodává Vorel. A svým příznivcům dává naději, že by se v budoucnu na filmovém trhu ještě mohly objevit zdigitalizované verze filmů Kouř a Pražská pětka.

Krátký rozhovor s Tomášem Vorlem

Co vás vedlo k tomu předělat film Kamenný most?
Distribuce filmu proběhla v roce 1986 a příliš se nezdařila. Příběh filmu byl asi příliš nesrozumitelný, těžký a depresivní, diváci ani kritici nechápali, o čem to vlastně je. To nás dovedlo k rozhodnutí, že vytvoříme novou, srozumitelnější a svižnější verzi Kamenného mostu. Za podpory Nadace České bijáky, Studia FAMU a UPP jsme naskenovali starý negativ a ve studiu Vorel Film jsme digitálně remastrovali. Po dvaceti letech tak vznikla nová - režisérská verze tohoto filmu.

Kolik času jste nové verzi věnoval?
Byla to celoroční práce třech studií a čtrnácti lidí.

Jaká byla reakce Tomáše Hanáka, když jste ho oslovil, aby namluvil vnitřní hlas?
Hanák tuto výzvu s radostí přijal. Vždyť je to jeho životní role. Postava Tomáše je vlastně napůl Hanák napůl Vorel. Měli jsme podobné osudy s ženami a alkoholem a tvorbou. Hanák v Kamenném mostu ukázal, že není pouze sklepácký vtipálek a ironik, ale že umí hrát i vážné věci.

Jak se změnila délka filmu oproti původní verzi?
Film je tak o deset minut kratší. Scény jsou protkané vnitřním dialogem Hanáka. Obraz je vyčištěný, triky jsou nově provedené, původní stereo zvuk jsme roztáhli do 5.1.

Setkají se diváci na premiéře v Lucerně i s tvůrci filmu?
Účast na premiéře potvrdili Tomáš Hanák, Jaroslav Dušek, Vladimír Franz, Lenka Dusilová a hlavní profese filmového štábu. Pozval jsem i Milenu Dvorskou, Boříka Procházku a Václava Havla, ale ti účast zatím nepotvrdili.

Jaký máte vy osobně po letech vztah ke Kamennému mostu?
Je to můj nejniternější, nejopravdovější, nejmagičtější film. Mám ho nejraději. Už proto, že ho kritika nepřijala a diváci nechodili. Třeba se to nyní, po dvaceti letech, změní...

Proč zveřejňujete v předvánočním čase na Youtube zrovna film Skřítek?
Chtěli jsme vypustit film Vejška, jako pokračování Gymplu. Ale dle koprodukčních smluv nesmíme, dokud film nebude mít premiéru v České televizi, což bude někdy v únoru. Přemýšlel jsem také uvolnit všechny své tři "Cesty". Ale zvítězil film Skřítek. Je to taková ztřeštěná groteska, která se hodí do těch našich ztřeštěných Vánoc a silvestrovského veselí.

Mohou se vaši fanoušci těšit ještě na nějaké úpravy vašich dalších filmů?
Ještě bychom chtěli zdigitalizovat a obnovit filmy Kouř a Pražská pětka. Ale ty zůstanou v původní verzi, na nich není třeba nic měnit.

Scena.cz, 21. 12. 2015

Před tabulí Vladimír Franz aneb Fyzický zážitek tvorby

18. ledna 2016 v 22:27 | Střední průmyslová škola spojovací techniky
V úterý 15. 12. 2015 se před tabuli v učebně číslo 2 a žáky tříd 4.F, 4.G, 4.H a 3.G postavil v roli přednášejícího a diskutujícího Prof. JUDr. Vladimír Franz.


Podělil se s námi o své názory na tvorbu jako takovou, konkrétně pak na tvorbu hudební, výtvarnou a literární. Vyprávěl žákům o tom, že chaos nelze tvořit chaosem, ale pouze se znalostí řádu. Vysvětlil jim, jak nezbytná je strukturální analýza vlastního hotového díla před jeho zveřejněním. Diskutoval s žáky o své minulé i budoucí tvorbě (Hamlet, Marketa Lazarová, Zlatovláska, Válka s mloky ad.). Diskuse se přirozeně stočila i k otázkám demokracie, kterou se nelze naučit z brožury či učebnice. Vzácný host se nevyhnul ani otázce na své tetování, o němž prohlásil: "Mám tolik věcí v životě, které něco znamenají, že jsem si řekl, že tohle nebude znamenat vůbec nic…"





Mgr. Ilona Horáčková, foto: Vojtěch Kuře Kuřátko (4.G), Střední průmyslová škola spojovací techniky, 15. 12. 2015

AUDIO: Magazín Leonardo (Rozhovor s VF)

18. ledna 2016 v 22:18 | Markéta Ševčíková / ČRo Plus - Magazín Leonardo
Křesťanská a sakrální témata v dějinách výtvarného umění a hudby, koleda jako fenomén od 13. století do dneška. Téma pro moderátorku Markétu Ševčíkovou a jejího hosta Vladimíra Franze.

Markéta Ševčíková, ČRo Plus - Magazín Leonardo, 25. 12. 2015

Plzeňský rodák Jiří Trnka má nový pomník

18. ledna 2016 v 22:12 | Eva Barborková / Plzen.eu
V Borském parku v Plzni byl v úterý odhalen pomník plzeňskému rodákovi Jiřímu Trnkovi. Čtyřmetrová ruka, která prorazila velkou kovovou klec, symbolizuje boj proti totalitě a diktatuře. Skulptura připomíná scénu z Trnkova posledního animovaného filmu nazvaného Ruka. Autorem unikátní pocty slavnému výtvarníkovi, loutkáři a režisérovi animovaných snímků je sochař Luděk Míšek, který učí na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Projekt pomníku koncipoval její děkan Josef Mištera. Slavnostního odhalení se zúčastnili i potomci Jiřího Trnky, dále také například publicistka a bývalá disidentka Petruška Šustrová, hudební skladatel, výtvarník a pedagog Vladimír Franz, za město pak první náměstek primátora Martin Baxa.


"Přesně před 26 lety začala svobodná éra života tehdejšího Československa. Od samého začátku přípravy projektu Plzeň - Evropské hlavní město kultury 2015 jsme věděli, že v tomto programu musíme reflektovat minulost našeho města, našeho státu, že jsme během 20. století prošli dvěma totalitními režimy a také to, že v našem městě se v roce 1953 odehrálo první velké veřejné občanské vystoupení proti komunistickému režimu," uvedl Martin Baxa. Podle něj pomník připomíná geniální Trnkovo dílo z roku 1965, později zakázané, které reflektovalo realitu tehdejšího komunistického světa. Plzeň pomníkem dostála povinnosti, dílo má připomínat, že svoboda není samozřejmá.


Ve 20minutovém snímku Ruka umělec svádí boj s totalitou. Hraje v něm jen animovaná loutka umělce a živá ruka, která ztělesňuje diktaturu. Film získal ve světě nejvyšší ocenění. Patří mezi top čtyři nejvýznamnější animované filmy v historii a byl dlouho v trezoru.


Eva Barborková, Plzen.eu, 18. 11. 2015

Tlach pro pobavení: Vladimír Franz vystavuje v Mánesu květinové akvarely

18. ledna 2016 v 22:00 | Pavel Besta / e-kultura.cz

V Mánesu až do konce měsíce probíhá výstava děl Vladimíra FranzeMnohostranně orientovaný umělec a někdejší prezidentský kandidát Vladimír Franz po jistém čase opět v našem hlavním městě představuje své výtvarné práce. K vidění jsou až do konce měsíce října v prostorách malé síně pražského Mánesa.

Výstava nese název Pravý břeh a na slavné umělecké adrese, která však v posledních letech vlivem tahanic o budovu a její opravu bohužel značně zdevalvovala, ji pořádá galerie a aukční síň Adolf Loos Apartment and Gallery. Vernisáž zde proběhla předposlední zářijovou sobotu a autor se na ní objevil po boku fotografky a své přítelkyně Idy Saudkové. Jádro expozice tvoří Franzův nejnovější cyklus akvarelů s květinovou tématikou. Celkem si v prostorách malé síně Mánesa mohou diváci prohlédnout na dvě desítky prací šestapadesátiletého tvůrce, jenž se zatím nejvíce proslavil jako autor scénické hudby k divadelním hrám, za niž si již šestkrát odnesl cenu Alfréda Radoka. Výstava je prodejní, takže si zde zájemci mohou kterékoli Franzovo plátno koupit a odnést domů. "Pravý břeh představuje Franze jako vcelku nápaditého eklektika, který proniká žánry, vytváří mírně šokující, a proto výrazně zapamatovatelná díla," charakterizuje přehlídku kritik Jan Šída.

Skladatel, výtvarník a vysokoškolský pedagog Vladimír Franz je těžko přehlédnutelnou postavou tuzemského uměleckého a v posledních letech i politického života. Může za to jeho stále se rozrůstající dílo, svérázný vzhled, i jeho nedávná neúspěšná kandidatura na funkci prezidenta republiky. "Kdybych si během prezidentské kampaně vedl deník, měl bych materiál na několik divadelních her. Často tak absurdních, že by i Václav Havel zbledl závistí," nechal se autor před časem slyšet. K oborové neukotvenosti měl Franz našlápnuto takříkajíc od mládí. První výstavy se dočkal již v šestnácti letech, kdy si jeho výtvarná díla mohli lidé prohlédnout v Galerii Futurum. Následně se ale přihlásil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou zdárně vystudoval. V 80. letech si však renomé získal především skládáním scénické hudby pro Národní divadlo a Městské divadlo Brno. V roce 2012 překvapil veřejnost svou kandidaturou na post prezidenta, v níž skončil na pátém místě se ziskem zhruba 350 000 hlasů. Před dvěma lety pak Vladimír Franz na prknech Státní opery představil svou operu Válka s mloky, jež se od odborníků dočkala rozporuplného přijetí.

Letošní rok může Vladimír Franz bez nadsázky označit za rok premiér. Ta první se týkala oratoria Prezidentská volba, jež poprvé zazněla letos v létě v brněnském planetáriu při oslavách 35. výročí od vzniku sboru Ars Brunensis Chorus, s nímž umělec spolupracuje již dlouhých 18. let. Skladba byla sice poprvé provedena už v srpnu roku 2014 na festivalu Bohemia Cantat v libereckém Domě kultury, od té doby však prošla zásadní proměnou, v rámci níž byla i o něco prodloužena. Organizátoři brněnského koncertu tak její nastudování mohli označit za světovou premiéru. "Nakonec jsem se rozhodl, i vzhledem ke stručnému a zhuštěnému způsobu pointovaného vyprávění, pro formu kapesního oratoria," vysvětlil Franz krátce před uvedením skladby, proč sáhl právě k tomuto typu kompozice. Dvacet minut dlouho Prezidentskou volbu, jejíž úvod se nese spíše v odlehčeném duchu, zatímco závěr nepostrádá dramatickou gradaci, oddirigoval v brněnském planetáriu Dan Kalousek.

Druhá letošní premiéra se týkala Franzovy výtvarné tvorby. V létě totiž v píseckém Prácheňském muzeu v rámci výstavy nazvané My Melody poprvé divákům představil svůj před nedávnem dokončený cyklus akvarelů s motivem květin. Kromě něj si návštěvníci galerie mohli prohlédnout autorova starší velkoformátová plátna z období přelomu 80. - 90. let i akvarelové kresby z Čech a ze zahraničí. Sérii květinových obrazů si lidé nyní mohou prohlédnout také v Praze. Pro výstavu v malé síni Mánesa vybral Vladimír Franz mnohoznačný název Pravý břeh. Ten může odkazovat jak ke skutečnosti, že se výstava koná na pravém břehu řeky Vltavy, tak v extenzivním slova smyslu ke snaze dobrat se toho správného cíle cesty. Pro akvarely vzniklé v letním autorově ateliéru na chalupě, nedaleko Nepomuku, je charakteristická vyzývavě snová barevnost a rozevlátá obrysovost. "Pro mě to není malování nějakých kytiček, pro mě ta kytka může mít zákonitosti celýho vesmíru," uvedl Franz. Oproti předchozím pop-artově laděným pracím představuje nynější cyklus úkrok výrazně jiným směrem a dodejme, že ne zrovna tím správným. Díla jsou prvoplánově líbivá ( o skrytou kritiku kýče tu rozhodně nejde), obsahově vyprázdněná a stylisticky eklektická. Nezbývá tedy než věřit, že Vladimír Franz co nevidět zvedne kotvy a pokusí se najít jiný břeh…

Hodnocení:

Vzhledem k tomu, že výstava děl Vladimíra Franze se koná v komorních prostorách Mánesa, soustředili se její kurátoři velmi strávně jen na určitý výsek z autorovy tvorby. Tou jsou plátna s rostlinnou tématikou. Jejich obsahová náplň tedy není nikterak nápaditá. To samé lze říci i o lehce expresionistickém stylu, který na obrazech Franz použil. Ve výsledku tak působí celá výstava velmi, ale skutečně velmi nepřesvědčivě.

Výstava potrvá od 23. 9. 2015 do 31. 10. 2015

Kde:
Výstavní síň Mánes
Masarykovo nábřeží 1
110 00 Praha 1 - Nové Město

Otevřeno:
denně od 10:00 - 18:00

20%

Pavel Besta, e-kultura.cz, 15. 10. 2015