Vystudovaný právník, hudební skladatel a výtvarník VLADIMÍR FRANZ tráví čas plný inspirace i práce na své chalupě v jihozápadních Čechách. Řídí se heslem: "Co si vypěstuju, to si namaluju!"
Před deseti lety rostly na místě bývalého hospodářského dvora dvoumetrové kopřivy. Dneska vypadá zahrada jako nádherný obraz. Je za tím spousta práce. "Vykopal jsem tady kusy betonových podlah a navezl pět set koleček hlíny," popisuje náročné začátky Vladimír. "První sadba byla lípa, kterou jsem dostal k premiéře symfonie."
Následovaly další dřeviny, hlavně smrky. Skladatel však nejraději sází květiny. Vzpomíná, jak už v dětství díky babičce znal všechny kytky a věděl, co potřebují.
Svoji zahradu pečlivě plánuje. "Chci z ní udělat barokní úběžník. To znamená, aby v koutech na jaře kvetl tmavofialový rododendron, aby se zahrada opticky prodloužila," vysvětluje muž mnoha profesí a talentů.
Jedinou květinu by ze svých záhonů neutrhl. "Každá kytka má své kompoziční místo. Snad kdybych měl lány toho či onoho... Ty tady ale nejsou. U mě je všechno propojené. Není to pravidelný urnový háj, spíš anglický park, kde je to zdánlivě volné, ale ve skutečnosti velmi provázané."
Dynamika je pro Vladimíra klíčem ke kráse a harmonii. Sotva odkvete jedno, objevuje se další. "V květnu začnou srdcovky, pivoňky, slézy a kosatce. Pak se o slovo hlásí lilie. Červnová verze zahrady jsou náprstníky. Pak přijdou na řadu zvonce - všechno je modré. Na konci července rozkvetou plaménky, jiřiny a mečíky. A další lilie a znovu zvonce. V září čtyřmetrové slunečnice. Jde o to, aby se květiny postupně ozývaly, třeba i na různých místech. To je princip hudební skladby," tvrdí autor několika oper.
Akcent spatřuje pan profesor v červené barvě. "Dobrá je i bílá, ta to rozsvítí." Na zahradě nechybí ani fialová v podobě klematisu, veliké vistárie, chrpy horské anebo Vladimírova milovaného pcháče. Hojně zastoupena je také oranžová a odstíny žluté: v květech kručinky, zlatobýlu, měsíčku, lilií, plodech jeřábu...
V mnoha odstínech a podobách tu najdete růže - voňavé anglické, popínavé červené a růžové, drobounké půdokryvné a také bílé, kterým Vladimír říká babiččiny.
Nejoblíbenějšími květinami našeho hostitele jsou lilie. Nejvíc se mu líbí bílé - "kostelní". "Ani o ně nijak zvlášť nepečuju. Jsou to takové královské kytky. Designově luxusní. A festovně voní! Aranžuju jejich setkávání s kytkami plebejskými, jako jsou například třezalky nebo oměje, které se samy každý rok vysemení, pokaždé trošičku jinde."
Některé rostliny musí někdejší kandidát na prezidenta hlídat, aby nepřerostly a neutiskovaly ostatní. "Třeba jiřiny jsou predátorky," říká. "Rychle se množí a já je pak rozdávám." U jiných ho vitalita naopak překvapuje: "Kdysi jsem zasadil chmel. Dělám mu prolejzačky, aby se nemotal do borovice."
Vladimír zkouší vysazovat stejné rostliny na různých místech. "Vždycky jdu na dvě verze a někde je to dobře," vysvětluje. Práci mu občas maří slimáci nebo mšice, proti kterým bojuje chemicky i ručně.
Není se co divit, že zahrada působí pohádkově. Vladimírovým příbuzným byl totiž světoznámý výtvarník Jiří Trnka - autor poetického příběhu Zahrada.
Libuše Večeřová, Naše krásná zahrada, 25. 11. 2015