Únor 2016

GALERIE: Vernisáž výstavy VF v galerii Špejchar v Chomutově

27. února 2016 v 22:51 | Rostislav Křivánek


Něžný Špejchar aneb Milánek ceremoniářem


Mám to do Chomutova hodinku cesty. Ve čtyři jsem zvedl umdlené prsty z klávesnice a v pět už stál v úžasné chomutovské galerii Špejchar, takto na náměstí, na tom krásném a pohříchu málo opěvovaném tříkostelním náměstí. Vladimír Franz tu otevíral svou výstavu Cena za něžnost. Je tu pár nádherných akvarelů, ale především téměř kompletní loňská kolekce velkých věcí. Dominantní motiv - Třeboň (celkem čtyři obrazy). Lidí jak much - to bych chtěl vidět v Praze, jestli by jich tolik bylo. Někteří, pravda, jen tak ze zvědavosti, co to jako ten skoroprezident čmáře (Půvabný byl kunsthistorický soud jistého pána, který se ženou poctivě prošel celou výstavu a nakonec děl: "Tedy, jediný, co jsem poznal, byl ten pes." Ta výstava je opravdu velmi povedená, protože sama loňská kolekce je skvělá. Vladimírek je ve vrcholné formě, do jeho díla se zase vrací radost, vizuální opulence a nádherná přímočarost. Pookřál jsem tady na duši. Jsi-li kdo blízko, jdi tam. Budeš už sice ochuzen o parlamentářské pobíhání stále společenštějšího psa Milana, ale ve všech ostatních směrech odejdeš obohacen. (Nechať jsou mi prominuty fotky, měl jsem než mobil, takže barvy lžou.)









Rostislav Křivánek, 25. února 2016





GALERIE: Převoz obrazů VF do Chomutova

26. února 2016 v 22:46 | Galerie Špejchar, Chomutov





Galerie Špejchar, Chomutov, 23. 2. 2016






AUDIO: Rozhovor s VF k premiéře Pražského divertimenta

7. února 2016 v 7:26 | ČRo Vltava - Mozaika
ČRo Vltava, Mozaika, 2. 2. 2016; přibl. od 12.30 hod



ANNONCE: Výstav obrazů VF v chomutovské galerii Špejchar

7. února 2016 v 7:19 | e-region.cz
Vladimír Franz: Obrazy
místo: Galerie Špejchar, Chomutov
termín: od pátku 26. 2. do čtvrtka 14. 4. 2016
vernisáž: čtvrtek 25. 2. 2016 v 17.00 hod

Oslava divertimenta

7. února 2016 v 7:11 | Luboš Stehlík
Pražský komorní orchestr (o.p.s.), instituce s téměř pětašedesátiletou historií, naplnil svůj smyčcový koncert 2. února ve Dvořákově síni pražského Rudolfina čtyřmi zábavnými kusy, jež bych zařadil do škatulky s názvem divertimento. (...)

Vrcholem koncertu však bylo první uvedení Pražského divertimenta Vladimíra Franze, jež vzniklo na objednávku PKO. Známá osobnost pražské kulturní scény jakoby neustále něco analyzovala - idiomy, prvky, znaky, zvuky, vzájemně je konfrontovala, syntetizovala a formovala do jasných struktur, hravých, transparentních a někdy velmi úsporných. Vladimír Franz má navíc dar, jenž je u současných komponistů docela vzácný - smysl pro humor a nadsázku. Jako vždy našel přesně hranu recepce - nezkušeného posluchače tato hudba neodradí a poučeného neurazí. (...)

Luboš Stehlík, HARMONIE, 3. 2. 2016

Pražské divertimento (slovo autora)

7. února 2016 v 6:55 | Vladimír Franz
Popud ke vzniku Pražského divertimenta vzešel od Pražského komorního orchestru. Skladba, neopomínající aspekty muzikantské hravosti, je založena na konfrontačně-evolučním principu. Tento princip umožňuje nejenom analýzu výchozích slohotvorných prvků či znaků - v jejich konfrontování, utváření nejrůznějších konstelací, a také v jejich konkretizaci v rámci tematického vývoje - ale zároveň i syntézu dosaženého s výchozím, prostřednictvím temporytmických oblouků, jejichž pointování je rozprostřeno, navzdory formální uzavřenosti jednotlivých vět, napříč celou skladbou. Zaručuje tak její provázanost a celistvost. Zároveň umožňuje, na základě mírně ironického nadhledu, i vznikání nových souvislostí.

Pražské divertimento je čtyřvěté. První věta exponuje výchozí, dosud nepojmenovaný hudební materiál tvořený převážně idiomy klasicismu. Kromě záhlaví skladby, které zůstává konstantní, se jedná o obecné fragmenty, o jednotlivá "písmena" společná slohu, nikoli tedy o individuální tematický materiál. Tato "písmena" zůstanou v podobě konstant, jiná se v průběhu skladby proměňují. Nakládání s nimi je analogické s použitím písma v kubistických obrazech. Z jednotlivých "písmen" jsou na principu symetrické či asymetrické rovnováhy (princip tzv. římských vah) sestavována "slova" - jedná se o soustavnou pohyblivost obrysu hlavního tématu. Věta sledující obrys sonátové formy je tak zároveň i jejím permanentním provedením. Tím, že jednotlivé subjekty jsou vůči sobě mírně pootočeny a občas na sebe cení malé růžové zoubky, stává se věta otázkou otevřenou k větám následujícím a uvozuje tak celou skladbu.

Věta druhá, menuet, je tancem stínů. Krátké, čtyřtónové jádro se noří z různých stran a vytváří tak perspektivy labyrintů - uliček, živých plotů, křivých zrcadel - plných přeludů, které lze potkat v podobě "pražských chodců", anebo ducha Hamletova otce s jeho nesčetnými dvojníky. Tato zjevení jsou nevyzpytatelná. Mohou vás stejně tak zabít, jako bohatě obdarovat. Nejspíš Vám ale kradmo a ze zálohy, jak už je v této zemi zvykem, plivnou zezadu na kabát. Menuet obsahuje tři kontrastní krátká tria, jejichž témata jsou konkretizací idiomů - "písmen" z předchozí věty. První trio je tvořeno tématem zalamovaným dle optického principu "zdaleka - zblízka" zároveň. Ve druhém se objevuje vyzvánění kombinované s útržkem hospodské odrhovačky. Třetí trio, rovněž odvozené z pohybové figurace první věty, předjímá větu následující a přináší fragment kantilény přerušený připomínkou tématu "záhlaví". Poté se celý menuet vytrácí ve stínech.

Air - Třetí věta. Je širokodechou plynulou melodií, přednášenou sólovými houslemi. Melodií odpoutanou, neharmonizovanou, posléze pohlcenou velkou sónickou gradací neznámé energie (Nebezpečí? Náhlý nástup jara, kdy se do bronzového dubnového podvečera zčistajasna z černé hlíny rozvoní fialky?) přerušené fragmentem, jehož melodii v rámci svého poštěkávání vymyslel můj zvěčnělý pes Ondřej, jehož památky tímto vzpomínám. Zkráceným návratem úvodního tématu se věta uzavírá a plynule přechází do věty závěrečné.

Věta čtvrtá - Rondo finále. Utváří s větou první rámec celé skladby na principu otázky a odpovědi. Je založena na kontrastu dvojího pohybu (osminového a čtvrťového). Opět se objevují konstelace, tentokráte již motivicky konkretizovaných tematických jader. Prudký pohyb "bubínkového" toccatového tématu (odvozeného z prvního tria menuetu) kontrastuje se sestupným chromatickým motivem v tečkovaném rytmu. Toto téma je připomenutím skutečnosti, že Praha, jakožto místo střetávání kultur, je i městem kultury židovské. Proud hudby se stupňuje, sumarizuje a zahušťuje a poté co kulminuje "tématem záhlaví", se náhle prudce zřítí. Zní vzdálené civilizační bubnování - nastupuje coda, která ve zkratce zrekapituluje veškerý tematický materiál a hudba prudce zamíří k závěrečnému, tolikrát zatracovanému i adorovanému "základnímu" akordu C-dur, který celé divertimento uzavírá.

Praha. Město magické i líbezné. Místo protínání siločar nejrůznějších energií. Znějící. A divertimento? Původně bylo určeno k oslavám či hostinám. Dávno i teď. Leč v každé kytici se skrývá vosa. Otázkou je, zda jsme stále přítomni na hostině. Pokud ano, tak na jaké?

psáno ke světové premiéře provedení díla v podání Pražského komorního orchestru dne 2. února 2016 ve Dvořákova síň Rudolfina

Premiéru hravého díla Vladimíra Franze uvede FOK v Rudolfinu

7. února 2016 v 6:52 | ČTK / Týden
Abonentní koncert Pražského komorního orchestru (PKO) v úterý v pražském Rudolfinu nabídne premiéru nového čtyřvětého díla Vladimíra Franze s názvem Pražské divertimento. Vedle skladby Franze spolu zazní také divertimenta Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta. Původně bylo divertimento určeno k oslavám či hostinám, bývá komponováno pro komorní soubor dechových nástrojů.

Pražské divertimento vzniklo na popud Pražského komorního orchestru. "Skladba, neopomínajíc aspekty muzikantské hravosti, je založena na konfrontačně-evolučním principu," charakterizoval své dílo Franz. S tím, že téma ve čtvrté větě je připomenutím skutečnosti, že Praha, jakožto místo střetávání kultur, je i městem kultury židovské.

Vysokoškolský pedagog, výtvarník, dramatik a skladatel se scénické hudbě, za kterou získal opakovaně cenu Alfréda Radoka, věnuje od 80. let. Je vyhledávaným autorem hudby k filmovým a televizním projektům. Intenzivně se věnuje také volné tvorbě. Mezi jeho díla patří komorní i rozsáhlejší skladby, jež zahrnují opery, symfonii, několik scénických oratorií, zpěvohru, kantáty, písně či madrigaly. Na podzim roku 2012 se Franz neúspěšně ucházel o post prezidenta České republiky.

Týden, 2. 2. 2016

ROZHOVOR: Sluncem rozpuštěni, nikoli však unaveni

7. února 2016 v 6:41 | Ivan Neumann
Ivan Neumann: Rozhodl jste se okamžitě, nebo jste váhal přijmout pozvání k účasti na Mikulovském výtvarném sympoziu "dílna"? S jakou představou jste tam potom odjížděl?

Vladimír Franz: S rozhodnutím přijmout, či nepřijmout pozvání na letošní mikulovskou "dílnu" jsem neváhal ani vteřinu. Genia loci téhle končiny znám, vím totiž, že mám co dělat s ohniskem nezvykle jižní pozitivní energie a že se mi tam a priori nemůže přihodit nic špatného. A kdyby přece, musel bych přijmout protiúkol, který člověka zocelí… Nebylo co řešit. Navíc se domnívám, že jakákoli změna vytrhující člověka z jeho zajetých kolejí, manýr, stereotypů i navyklého prostředí, kde se mu mimo jiné může velmi snadno přihodit ono nezvalovské "padání sama na sebe", působí v rámci psychofyzické tvůrčí hygieny víc než blahodárně.

IN: Co jste si pomyslel, když jste se seznámil se složením účastníků? Setkal jste se někdy s tvorbou některých z nich?

VF: S některými účastníky jsem se znal již z dřívějška. S Mikolášem Axmannem jsme se zúčastnili několika ročníků sympozia v nedalekých Valticích, s Oldřichem Tichým jsme se zas potkali na dávné akci nazvané Typický obraz. Tvorbu Luďka Filipského jsem poznal na jeho výstavě v Topičově salonu (jeho samotného ovšem nikoliv), o Peteru Župníkovi jsem četl a Martina Čadu viděl poprvé v životě… Je ovšem rozdíl někoho znát jen tak a naopak potkávat ho denně. V každém případě - po měsíci společné koexistence si říkám, že je skoro škoda, že jsme se sešli až teď.

IN: Měl jste nějakou představu o dosavadních ročnících mikulovské "dílny"? Vnímáte nějaké rozdíly oproti jiným podobným tvůrčím setkáním? Třeba oproti sympoziu Velký formát, několikrát konanému v nedalekých Valticích, kterého jste se také účastnil?

VF: Když jsi za slunného rána vyšel do ticha valtického parku, rušeného pouze slastným protahováním se dozrávajících moruší a bzukotem obřích subtropických zlatohlávků, kromě brouků roháčů zápasících na pěšinkách jsi nepotkal živou nohu. A kde sis zamanul, mohls malovat. Třeba nahý. Valtické sympozium, kde jsem působil i kurátorsky, bylo hodně nadivoko. V prostoru i čase. Nicméně v dobách devadesátých let, kdy malovat bylo takřka hříchem, tu vznikla svědectví skutečnosti, že "malba ještě nezemřela", že měla, má a bude mít vždycky smysl! Nebýt nedávného činu, svévolného spálení obrazů valtickým kastelánem (budiž proklet!), má vzpomínka na Valtice by zůstala nezkalena… I stalo se také, že do Valtic občas zavítala delegace, obě sympozia totiž probíhala současně, z nedalekého Mikulova. A tvářila se jako věky samy. Říkal jsem si: Musí to být peklo v tom Mikulově. Zavřen v jakési stísněné kobce maluješ, tři kurátoři za zadkem a neustále volají: Jak to zase držíš ten štětec? Zelená patří vedle modré a ne vedle fialové, kde máš paletu? Děláš si srandu? To se přece dneska nenosí! Vůbec, uvědomuješ si, že tě pozorují dějiny? a tak nějak podobně… Naštěstí se mé představy nenaplnily. Mikulovská "dílna" je moderní tolerantní akcí. S velmi pečlivě ošetřeným servisem jako ostatně všechno, čeho se dotkl podnikavý duch (naštěstí už vyvanul) "pražské pětky"… Nakonec zapomeneš, že jsi v hypermegaturistické zóně, v níž přece jen nemůžeš malovat kdekoli a třeba nahý, a modlíš se za Mikulov, aby, propadne-li zcela kapitalismu, neztratil svoji duši a nezměnil se nakonec v bezobsažný a mrtvý skanzen.

IN: Modifikovalo setkání s Mikulovem a pobyt a práce na sympoziu vaše původní představy a koncepty, s nimiž jste přijížděl?

VF: Přiznávám bez mučení, že když projíždím těmi zbytečnými šedesáti kilometry, tím zbůhdarmým kazem na vzorku - tedy krajinou mezi Znojmem a Mikulovem - a z Pálavy jako vysunutý šuplík náhle vyhřezne hrad, vyvolává to u mne pocit něčeho nepatřičného. Ale jen bezprostředně, asi jde o příliš prudkou změnu. Druhý den se vše rapidně mění, nemohu se Mikulova nabažit. Když nakonec dojde na bolestné loučení (všechno má svůj konec) a na cestě se u Želetavy objeví první smrkové lesy, reaguji zlobně: Bože, už zase ten proklatý severský les! Mikulov je městem dalmatským, středomořským (chybí moře!). Kdyby tak magistrát chtěl koupit párek supů, kteří by kroužili nad vápencovými bradly Svatého kopečku… Samozřejmě! Takovéhle prostředí si přímo diktuje obsah i formu, bylo by hříchem volání nevyslyšet. Takže - tři z mých pěti obrazů, vzniklých na sympoziu, si vynutil Mikulov! Kukuřici, Jihomoravskou noc a Ostružinovou štěrkovnu.

IN: Hlavním médiem letošního sympozia v Mikulově se znovu stala již tolikrát v moderní době zpochybňovaná malba. Co o ní a o obraze v dnešním světě soudíte? Co pro vás znamenají?

VF: Fenomén malby je nejspíš starý jako lidstvo samo. Nebudu se zde zabývat jejím vývojem, jisté však je, že ve 20. století začaly převládat rozumové konstrukce nad životem samým. Umění byl náhle sugerován pocit, že není sdostatek vědecké. V důsledku toho pak notně zbytněly obory, jejichž původním posláním bylo sloužit, pomáhat umění, vysvětlovat jeho záměry i kontexty. Estetika, teorie kultury, sociologie umění a mnohé další. Tyto ve své podstatě pomocné obory se posléze osamostatnily, přeceněním vlastní důležitosti předpřáhly vůz před koně a jaly se jaksi nasucho, nikoli z praxe a manuální zkušenosti, diktovat, co se v umění smí či nesmí dělat. Nastala paradoxní situace: umění, balamucené teoriemi a opojené samo sebou přestalo být službou, chtělo tančit jako dřív. Žel, neuvědomilo si půltunové koule nabyté "svobody" přikované k nohám, tanec vázl, při neúměrné námaze se začala vytrácet radost i komunikační kód. Nezbylo než přikročit k "velesložitému" vysvětlování, v němž definitivně utonul vlastní, původní smysl umění. A neštěstí je hotovo aneb z magie pouhou informací - snadno a rychle! Často jen o umění samém - koho to zajímá?! Čím dál tím víc se začaly objevovat nejrůznější zhůvěřilosti. Například v devadesátých letech 20. století kdosi vykoumal, kdoví čím, že malba je definitivně překonána, že skončila. Samozřejmě že nikoli! A tak se začalo opět malovat. Nejdřív zdůvodnění, že nejspíš proto, že malba je vlastně absurdní, následuje myšlenka "objektivity" malby spojená s emoční nezúčastněností tvůrce - obrazy měly vypadat jako billboardy… Aby se nakonec začalo zase normálně malovat… Vždy jsem - navzdory momentálním náladám či trendům - zastával názor, že malba je manuálním kontaktním procesem, hledajícím ekvivalent "stroje, ustavičně produkujícího zobrazovaný jev", procesem subjektivním - schraňujícím, třídícím, směrujícím a rytmizujícím koncentrovanou energii ve službě obsahu i záměru - na základě hlubokého a intenzivního prožitku. Slavnost-Totem-Tajemství. Proces malby je souloží s materiálem, provedenou zkratem básně. Obraz je otevřenou formou s tvůrcem ve svém středu, formou zvolna negující lešení rámu, do níž může vjet traktor stejně jako vlétnout moucha či spadnout hvězda. Obraz je také svědectvím či podáním zprávy: byl jsem při tom. Jeho životnost je přečasto přímo úměrná posedlosti, s níž byl vytvořen… Toto je namátkou pár pravidel, kterými se řídím již více než tři desetiletí. Je potěšující, že jsem se s podobným přístupem k malbě začal shledávat v tvorbě čerstvě nastupující generace mladých malířů až nyní. Že bych měl už tenkrát nakonec pravdu?

IN: V Mikulově jste vytvořil sérii obrazů s tématem vegetace, především květin. Skici, které k obrazům vznikly, byly vytvořeny v Mikulově?

VF: Skici? Nedělám skici v pravém smyslu slova. Záznamy vytvářené vždy kontaktně na místě pro mne představují spíš jakýsi karatistický či šermířský výcvik - syntézu koncentrace jasného uvažování s tělesnou koordinací. Jde také o vyjasnění požadavků, co od zvoleného žádám, jaký názor a úhel pohledu budu volit, jakou cestou se nakonec dám. Akvarely pro mne znamenají totéž, co například pro Leoše Janáčka sbírání nápěvků - utužoval si kontakt s realitou, leč v operách je nepoužíval. Akvarely jsou autonomní, většina z nich si nežádá následné obrazové dotvoření, stejně jako není nutno každý smyčcový kvartet měnit v symfonii. Jejich nekonečný bílý prostor je na rozdíl od obrazu - kde teprve bude stvořen - předem dán. Stačí prostor vymezit a určit barvou, která zde má funkci vlastnosti stínu. Otázka barvy je pro akvarel zásadní. Jde o jasné uvažování jejím prostřednictvím. V rámci polyfonie dochází k rozpojení barvy a kresby, barva se nepřimyká k objemům, často je sama kresbou, osciluje tam a zpět mezi zobrazením a jeho znakem, což jí zaručuje ustavičnou elasticitu, zahřátí a pohyb, takže se nezmění v utuhle mrtvou krustu či make-up na těle obrazu. Tahle vlastnost by měla platit nejen pro akvarel. Vyrovnání "životnosti a životaschopnosti" barvy mezi akvarelem a obrazem považuji za jeden ze svých zásadních úkolů.

IN: Čím bylo motivováno rozhodnutí pro vytvoření takto pojaté, navýsost uvolněné koloristické obrazové série? Byla to snad "jihoevropská" atmosféra města?

VF: Každý tvůrce se v určitém období dostane do určité životní stretty či kataraktu, jehož nápor většinou přináší očištění, katarzi, má-li ovšem dotyčný pevně vybudovaný vnitřní svět. Pro mne se takovýmto "impulsem" stala prezidentská kampaň. Když skončila, měl jsem náhle pocit, jako bych vylezl z temného a smrdutého septiku na světlo a zčistajasna se ocitl uprostřed rozkvetlé louky. Radoval jsem se jako štěně, stal se nekonečně pozornějším k mnoha jevům, které mě dříve míjely anebo jednoduše nechávaly chladným. Tvůrčí reflexe se dostavuje s jistým zpožděním - i stalo se, že teprve letos jsem začal malířsky zaznamenávat květiny, které jsem během května a června na zahradě vypěstoval. Dobré téma pro sympozium, řekl jsem si. Nakonec však Mikulov a jeho okolí přece jen řekly své. Metrové praskliny sucha v kukuřičných polích. Slunečnice. Země prohýbající se pod bucharem čtyřicetistupňového vedra - ustavičně! Mušličky - jako nové - starší než lidstvo samo. Rokokové fresky v klášterním kostele. Štěrkovny s istrijskou vegetací. Nakonec jsem zpracoval pouze jediné plánované téma - Máky. O ostatním rozhodl Mikulov!

IN: Je zřejmé, že v nich nejde jen o krásu květin, která by vzbuzovala povrchní libost. Je možné, že cítím v obrazech vnitřní pnutí, skryté drama sil přírody a slyším Hérakleitovo "Fysis je vždy skrytá"?

VF: Květinu chápu jakožto znak. Ohnisko protínání země a nebe. Kosmický útvar a zároveň detail nesoucí v každém bodě zákonitost. Míru zemské paměti, svědectví štěstí i neštěstí. Místo setkávání energií v jejich sjednocení…

IN: V dosavadní malířské tvorbě jste se věnoval tématu krajiny, nebo spíše tématu dění se přírody. Oslovovalo vás toto téma, v českém malířství časté, od samého počátku vaší tvorby, ač jste studoval malbu u Karla Součka, autora takřka výlučně figurálních kompozic?

VF: Přírodu jsem vnímal odjakživa. Vždycky pro mne představovala hlubinu bezpečí i horizont, za nějž je neradno se vydávat. Znám "dobu navštívení" nejrůznějších míst v průběhu roku, vím, jaké je jejich geologické podloží i co tam roste. Mám rád krajinu kulturně dotýkanou, cítím její historickou paměť. Vím, jak je kde která hora vysoká i jak vypadá, zkrátka, jsem uprostřed krajiny, kterou nosím uvnitř. Dokonce s oběma svými pedagogy jsem maloval v plenéru - s Karlem Součkem rozkvetlé jabloně v Týřovicích, s Andrejem Bělocvětovem údolí u Svatého Jana pod Skalou. Co na tom, že byli především figuralisté. Jednalo se především o školu skladebnosti, kde bylo vcelku úplně jedno, zda zobrazovaným objektem je figura, nebo strom.

IN: Jste zároveň proslulý jako hudební skladatel, interpret i divadelník. Jsou pro vás všechny polohy vašeho talentu, především výtvarná a hudební, odděleny? Provázejí vás při skládání či provedení některé skladby obrazové představy a při malování naopak vnitřně slyšíte hudbu?

VF: Hudba i malování jsou odlišné jazyky nazývání světa a jeho jevů. Rozhodně je nesměšuji, naopak dělám-li jedno, zcela vytěsňuji to druhé. Jsem jako mravenci. Znovu se pak všechno učím od začátku. A když vytěsněný obor konečně nahodím, nestačím se divit, jakou cestu coby ponorná řeka beze mne urazil. Dobré pro očistu stylu, člověk nepropadá vlastním manýrám, nestává se jejich zajatcem.

IN: Shledáváte po ukončení letošního ročníku Mikulovského výtvarného sympozia "dílna" něco, co tu sblížilo, nebo dokonce propojilo tvorbu jednotlivých účastníků?

VF: Kladu-li si otázku, co bylo důvodem, že na sympoziu vládla krásná atmosféra spojená s dělným porozuměním? Nelze nevzpomenout neuvěřitelné péče věnované budování zázemí. A my? Patrně jsme byli naladěni na podobnou strunu, každý navíc bezpečně jdoucí po své cestě. Nebylo tedy nutno závidět si, navzájem se vymezovat, nebo si dokonce upírat nos mezi očima, jak se občas stává. Lze s nadsázkou konstatovat, že letošní mikulovská "dílna" byla - v přeneseném smyslu slova - jakýmsi malým Barbizonem. Sešli se zde totiž víceméně samí krajináři!

IN: Co vám tvůrčí měsíc v Mikulově přinesl?

VF: Skončil "Mikulov". Co si v sobě ponesu? Až začnou smrtící plískanice a hnusný půlrok tmy, rozzáří se mi v srdci to obrovské žhavé slunce, nezbytně a ustavičně bloumající v okolí Pálavy, míhající se ledňáčci nad hráškovými lagunami štěrkovny v Moravské Nové Vsi, tuze podezřelé úponky révy, varhany v Dietrichsteinské hrobce, neblahé psí zápasy na náměstí, zámek rozpálený žárem dne i noci. A taky pocit znovunabyté vnitřní svobody, klidu, nadhledu v práci a radosti z ní. Uvědomil jsem si, že vlastně skončilo dětství. Dozrál jsem. A jako Číňan, co třicet let pozoroval větvičku bambusu, tu větvičku konečně "napsal", mohu v klidu po hrubínovsku i cézannovsku konstatovat: Ať jen se viklají balvany pohrom nad světem. (Ostatně, nikdy to nebylo a nebude jiné.) Vnímám a vdechuji panenství světa!

Ivan Neumann, katalog 22. mikulovského výtvarného sympozia "Dílna" 2015 (11. 7. - 8. 8. 2015); vydalo Město Mikulov & KANT