(...)
Skladatel a malíř Vladimír Franz:
"Jsem pražský džínový chodec, jednoznačně."
Zatímco umělci sedávají v kavárnách, hudební skladatel a malíř Vladimír Franz (56) pracuje v přírodě. V létě maluje, v zimě komponuje; v džínech. V nich složil tři opery, scénických hudeb má na kontě přes sto padesát, šest z nich získalo Cenu Alfréda Radoka.
"Bylo mi dvanáct. Puberta v plném proudu. A první džíny? Sen! Známých v zahraničí málo, fronty před tuzexem odpuzovaly. Rifle, Lee... Značky, které jsem měl tak v oblibě. Nejenom kalhoty. Bundy - džísky - pochopitelně taky. Byl jsem zkrátka kompletní a v kolektivu sobě rovných jsem obstál.
Vzpomínám, ó hrůzo, jak jsem jednou při letním putování Šumavou džísku ztratil a následně se pro ni zpátky vracel snad čtyřicet kilometrů. Už ji nenajdu a dodnes je mi to líto. Byla to doba malin, žebradel, hřebenu a občanky v zadní kapse. Jen žiletku na krku jsem nenosil.
A pak čas oponou trhnul.
Snad i díky prezidentské kampani jsem dozrál a začal vnímat mnohé jevy profánního světa jako zázrak.
Dostavil se pocit vnitřní svobody, otevřela se mysl. Za studena vymudrované estetické trendíky či formulky ať jdou klidně třeba k čertu.
Od května do října, nemaje prázdnin, maluju. Většinou na zahradě svého venkovského ateliéru. Je třeba být uvolněný. Na duchu i na těle.
Kdyby to šlo, maloval bych nahý, leč neobývám střeženou pevnost. Takže v trenýrkách. Hodně pamatují. Přemýšlím, zda je vyhodit. Stejně tak by se ovšem mohly stát artefaktem nějaké renomované sbírky.
Jakožto dělník na vinici Boží v přírodě nosím kapsáče. Jsou volné, hodně se do nich vejde, navíc nesnáším příruční zavazadla.
Ale zpátky k džínům. Ty moje patří a navždy patřit budou městu. Vybírá mi je moje žena Ida... No řekněte, co více chtít?"