Pražské divertimento

23. března 2016 v 9:37 | Josef Herman
Poslední hudební premiéra Vladimíra Franze je pravým opakem Kumžákova oratoria. Stylově vytříbené Pražské divertimento pro Pražský komorní orchestr (premiéra v Rudolfinu 2. února 2016, skladba vznikla na objednávku orchestru) ctí historicky definovanou hudební formu, je vůči ní pokorná a snaží se naplnit ji soudobým harmonickým a melodickým výrazivem. Originálním, když už jsem si s tímto vymezením začal. Skladba dokonale zapadla mezi díla Haydna, Mozarta a Čajkovského. S Kumžákem však má Franz společné právě ono trochu postmoderní přesvědčení, že cílem psaní a provozování hudby není honba za umělecky důstojnou podobou modernistické kompozice, za originalitou, ale konkrétní naplnění estetických i praktických potřeb. Prostě svatební pochod se musí lišit od pochodu vojenského nebo pohřebního. Je to blízké baroknímu hudebnímu myšlení a Franzovi toto přesvědčení přineslo úspěchy v komponování jevištní, tedy funkčně přesně stanovené hudby. Platí pro Franze i mimo službu jevišti: znám od něho v zásadě renesanční madrigaly, dramatickou operu s prvky muzikálu a první symfonii, která chtěla lámat skály stejně jako kdysi symfonie Beethovenovy.

Franz napsal čtyři věty obvyklého rozvrhu divertimenta principem konfrontačně-evolučním, jak ho sám označil. V úvodním Allegro assai provokoval ostrými intervaly, strojovou metrikou a sršatou harmonií, v Menuettu z materiálu první věty stvořil tři miniatury, v lyrickém Air vedl dlouhodechou melodii v houslích, aby se ve finálním Rondu vrátil k impulzům vstupní věty na principu otázky a odpovědi, jak sám napsal. Vtipná, zvukově apartní skladba, myslím, může dobře zapadnout do repertoáru Pražského komorního orchestru, který celý večer odehrál mistrovsky.

Josef Herman, O muzikantském sbližování, Divadelní noviny, 29. 2. 2016
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama