Poslední hudební premiéra Vladimíra Franze je pravým opakem Kumžákova oratoria. Stylově vytříbené Pražské divertimento pro Pražský komorní orchestr (premiéra v Rudolfinu 2. února 2016, skladba vznikla na objednávku orchestru) ctí historicky definovanou hudební formu, je vůči ní pokorná a snaží se naplnit ji soudobým harmonickým a melodickým výrazivem. Originálním, když už jsem si s tímto vymezením začal. Skladba dokonale zapadla mezi díla Haydna, Mozarta a Čajkovského. S Kumžákem však má Franz společné právě ono trochu postmoderní přesvědčení, že cílem psaní a provozování hudby není honba za umělecky důstojnou podobou modernistické kompozice, za originalitou, ale konkrétní naplnění estetických i praktických potřeb. Prostě svatební pochod se musí lišit od pochodu vojenského nebo pohřebního. Je to blízké baroknímu hudebnímu myšlení a Franzovi toto přesvědčení přineslo úspěchy v komponování jevištní, tedy funkčně přesně stanovené hudby. Platí pro Franze i mimo službu jevišti: znám od něho v zásadě renesanční madrigaly, dramatickou operu s prvky muzikálu a první symfonii, která chtěla lámat skály stejně jako kdysi symfonie Beethovenovy.
Franz napsal čtyři věty obvyklého rozvrhu divertimenta principem konfrontačně-evolučním, jak ho sám označil. V úvodním Allegro assai provokoval ostrými intervaly, strojovou metrikou a sršatou harmonií, v Menuettu z materiálu první věty stvořil tři miniatury, v lyrickém Air vedl dlouhodechou melodii v houslích, aby se ve finálním Rondu vrátil k impulzům vstupní věty na principu otázky a odpovědi, jak sám napsal. Vtipná, zvukově apartní skladba, myslím, může dobře zapadnout do repertoáru Pražského komorního orchestru, který celý večer odehrál mistrovsky.
Josef Herman, O muzikantském sbližování, Divadelní noviny, 29. 2. 2016