ROZHOVOR: Vladimír Franz: Jsem z prezidentské rodiny!

27. listopadu 2016 v 8:37 | Blesk magazín
Kandidoval na prezidenta a jeho tvář je plná tetování. Ale také složil úspěšné symfonie a opery a namaloval obrazy, které dnes visí ve slavných galeriích. Skladatel a malíř Vladimír Franz (56).

To asi moc lidí nevědělo, že pokud by vás zvolili prezidentem, nebyl byste první v rodině...

Kousek pravdy v tom je. Část našeho rodu je z Plzně a můj plzeňský pradědeček byl bratrancem našeho druhého prezidenta Edvarda Beneše. Žádná privilegia však z toho neměl, pracoval jako kotlář ve Škodovce.

Nechtěl vy jste tak trochu na prezidenta Beneše navázat?

To určitě ne, jen jsem se o něj víc zajímal. Byl to schopný muž, ale ve vypjatých situacích to jasně nezvládal. Na rozdíl od Masaryka. O Masarykovi se mluvilo jako o dobrotivém tatíčkovi, ale asi dokázal být drsný ranař. Dovedu si i představit, že kdyby se dostal do hospodské rvačky, byl by schopen rozdat pár ran. Zatímco Beneš by v takové situaci zalezl pod stůl.

Jako kandidát na prezidenta jste měl docela slušnou podporu. Možná škoda toho tetování - kdyby nebylo, kdo ví, třeba byste se tím prezidentem i stal.

Možná. A možná že ne. Ono do druhého a třetího kola prezidentské volby už nemůžete jít jen s krabicí od bot v podpaží! Musíte mít ekonomické i politické zázemí, musíte být součástí systému. A to já nebyl, jen jsem předem doufal, že se najde díra v tomhle matrixu. Ale nebyla tam.

Potetovaný obličej máte už čtvrtstoletí. Jaké to je, s tím žít? Připadá mi, že všichni sledují jen to tetování, a už je tolik nezajímá, co říkáte.

Myslíte? Jasně, kdybych přijel někam do Rumunska, někam, kde mě absolutně neznají, tak by to takhle mohlo fungovat. Ale tady už snad skoro všichni vědí, co se za mou tváří skrývá. Všichni si už zvykli. Takže o tomhle se už dál bavit nemusíme.

Tedy ještě k té vaší kandidatuře na prezidenta. Když jste nepostoupil do posledního kola, podpořil jste Miloše Zemana. Proč?

Nebyla to jednoduchá volba, ale rozhodl jsem se pro někoho, kdo preferuje zájmy své země před zájmy jiných zemí. To jsem totiž u pana Schwarzenberga postrádal. S knížetem se dobře známe, a mám ho dokonce rád. Ale právě proto jsem časem pochopil, že mu moc nejde o Česko, ale spíš o jeho zájmy a zájmy jeho rodu. Je to logické, byl tak vychovaný. A proto jsem podpořil Zemana. A přes různé výhrady myslím, že jsem udělal dobře.

Prezidentem jste se nestal, ale zůstáváte úspěšným skladatelem a malířem. Proč ještě přednášíte na DAMU? Kvůli penězům?

To určitě ne. Z čistě ekonomického hlediska je u nás asi lepší se usadit před hlavní nádraží a žebrat do klobouku. Ale zajímá mě lidem předávat znalosti a zajímá mě interakce se studenty, jak jsou schopni to, co se dozví, převzít - rozumem i srdcem. Prostě zajímají mě mladí, jací jsou, na čem jim záleží, co je pro ně důležité.

Na čem záleželo vám, když jste býval mladíkem? Čím jste chtěl být, když vám bylo třeba dvanáct?

To už jsem asi chtěl být malířem nebo muzikantem. V té době spíš asi malířem.

Jak to, že když jste chtěl být odmala umělcem, tak jste potom šel studovat práva?

Abych měl nějaké slušné vzdělání. Chtěli to rodiče… Ale už v té době jsem se snažil pořád něco tvořit, jenže ruce mě ještě tak neta. poslouchaly, v sedmnácti v osmnácti ještě nevíte, jak na to.

Byl jste i muzikant. Měl jste s kamarády nějakou kapelu?

Mě už jako dítě zajímala vážná hudba. Tím nechci říct, že bych nebyl schopen složit swing, punk nebo metal, nebo dělám často i hudbu k divadlu - když bylo třeba k nějakému představení něco lehčího složit, rád jsem to udělal. Vlastně je to tak, že já takové písničky s potěšením vytvořím, ale nebaví mě tyhle žánry poslouchat. Protože vážná hudba, to je příběh, který tese nějak vyvíjí, zatímco - u písničky se střídá jenom verze a refrén. To mě nebaví. Ale kamarády a známé z jiných hudebních světů jsem vždycky měl. Dlouhé hodiny jsme rozprávěli s Mejlou Hlavsou z Plastiků, Potkával jsem se s Petrem Ebenem a na mobilu mám stále přátelský vzkaz od Karla Svobody. Nahrál mi ho pár dnů před svou sebevraždou.

Krom Kromě toho jste pr prý byl i do dobrý sportovec.

Jisté sportovní Jist ní nadání mi opravdu nebylo lo odepřeno. Šla mi lehká atletika nebo gym gymnastika hrazda, bradla. Ale brzy zví zvítězily jiné zájmy. A byl jsem i trochu líný, přiznávám. Docela bych se k tomu nějak vrátil. Když je člověk v pohybu, a lépe mu to my myslí.

Než jste se stal skladatelem a malířem, vyzkoušel jste si řadu jiných profesí. Jezdil jste třeba se sypačem, rouboval stromy, vykládal vagony, uklízel. Proč, když jste vystudoval práva?

Hledal jsem místo, kde bych nebyl v kontaktu s komunistickým systémem. Tím nechci říct, že bych byl disident, ale prostě jsem hledal profesi, kde bych si mohl něco vydělat dělat a přitom, aby mi moc nezatěžovali hlavu spoustou zbytečností. A já se mohl soustředit na svou hudbu malování. Je o dobrá kombinace. Práce na čistém vzduchu vám vyčistí hlavu a okysličí mozkové buňky. Vzpomínám, že jsem v té době dělal taky divadelní hudbu a byl jsem schopen po tom roubování každý den složit písničku.

I to zahradničení ve vás nechalo stopu - u svého ateliéru dnes máte krásnou zahradu!

Nemyslím, že by to byla zásluha těch pár měsíců práce v zahradnictví. Spíš rodinné výchovy. Důležitá byla pro mě hlavně ostravská babička. Ta mě naučila nejen všechno o rostlinkách, ale hodně taky o architektuře. Při jejích návštěvách v Praze jsem s ní chodil na dlouhé vycházky, rozeznával gotiku od baroka a taky jsem s ní vylezl na všechny pražské věže. Ty jsem totiž zase miloval já a babička mě věrně následovala.

Jezdil jste k ní někam na chatu?

My jsme chatu nikdy neměli. A to bylo dobře, protože díky tomu jsme jezdili každý víkend jinam, poznávali hrady a zámky a jiná krásná místa. Ale je pravda, že babiččin ostravský byt je pro mě důležitou součástí hezkých vzpomínek. I proto, že byl plný obrazů, které povzbuzovaly mou obrazotvornost. Pradědeček byl totiž původně správce rosického panství.

A jsme zpátky na začátku, u vašich příbuzných. Tenhle praděda musel být podobně zajímavá osoba jako Benešův bratranec.

Je pravda, že se u něj zřejmě scházely kulturní osobnosti ze širokého okolí. Chodil k němu třeba i Vilém Mrštík, spoluautor snad nejslavnější moravské hry Maryša, o selce, která otrávila svého muže jedem na krysy. Či kdysi neméně slavné Pohádky máje. Na té je zase zajímavé, že jedna ze sester pradědečka se stala předlohou pro postavu slečny z pošty.

Ještě máte nějaké další slavné předky?

Další z moravských pradědečků, kroměřížský advokát, byl třeba organizátorem volebního úspěchu prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka na Valašsku. A k moravské větvi mé rodiny patřil i bratranec mého dědečka Jan Mládek, který posléze udělal velkou kariéru v USA jako finančník a v Čechách je znám jako manžel a zakladatel bohatství mecenášky Medy Mládkové.

Když člověk poslouchá o vašich politicky zdatných předcích, napadá mě, že ta vaše kariéra prezidentského kandidáta byla skoro nevyhnutelná!

Ale já mám v rodokmenu i výtvarníka Jiřího Trnku! Jeho maminka byla sestrou mého dědečka Otty. A tahle rodinná větev dávno před narozením Jiřího zakládala v jihočeském Skašově výrobu barevných hraček, které pak Jiřího Trnku tolik inspirovaly k výrobě jeho slavných loutkových pohádek. Musím se přiznat, že tahle tradice je mi nakonec o dost bližší…

Blesk magazín, 6. 5. 2016
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama