Slovo, slovo, slovo (No. 5)

9. ledna 2018 v 14:38 | Veronika Boušová / Divadelní noviny
Víte, kde máte duši? Rozmyslete si to dřív, než zajdete na představení Nature, abyste na zapeklitou otázku mefistofelského kabaretiéra uměli odpovědět. Ďábelský androgyn, primitivní představa zla, bude provokovat slovem, stejně jako tvůrci provokují obrazem. Co z toho, co jsme nějak pojmenovali, slovně uchopili, nějak ztvárnili, vlastně doopravdy známe?

V pořadí třetí autorská inscenace režiséra Miroslava Bambuška, uvedená v rámci festivalu na žižkovském nákladovém nádraží, se vrátila do podzemní chodby, kde se před dvěma lety uváděla Quatro Mother Fuckers. Tématem čtyř ročních období navazuje na loňskou inscenaci Země - rolnickej nářez. Tentokrát však nejde o kolonizaci země člověkem, ale o pozorování koloběhu přírody. Pokud chcete přirovnání, představte si směs české mystiky á la tvorba Josefa Váchala, křesťanské spirituality á la poezie Bohuslava Reynka, pohanských rituálů a industriální poetiky á la Miroslav Bambušek. Rockový základ tentokrát nahradilo harmonium. Živý hudební doprovod vám tedy nebuší "šrouby do hlavy". Musíte se učit naslouchat. Slovo se dostává ke slovu zřetelněji, než jsme u Bambuška zvyklí, a zavrtává se hlouběji.

Přes vedlejší skladovou halu se blíží jako po kolejích černý vozík s neznámým obsahem a zmizí z dohledu někde na úrovni chodby. Průvodce-kabaretiér předvádí na úvod slovní ekvilibristiku s pozdravem Dobrý večer a je vším, co od takové figury čekáte. Jan Bárta si publikum elegantně podmaňuje, žongluje se slovy a cynickým šklebem, přehazuje šosy smokingu jako pomyslný ocas a mlátí s sebou v extatickém vytržení. Vladimír Franz u piana jede šantánovou odrhovačku, prostě peklo.

Do prvoplánové symboliky ale vložili tvůrci zneklidňující akcenty, ať už jde o režijní ztvárnění nebo kostýmy. Všude číhá cosi nepředvídatelného, detail, který vás znejistí. V protikladu k obehraným figurám stojí síly přírody. Obě herečky mají přes hlavu přetažené elastické kukly a Zuzana Sýkorová se objevuje jen na pozadí v čistě pohybové roli. Metaforu nekonkrétní energie, hýbající světem, představuje Jana Kozubková. Když se klátí po scéně, esovitě zkroucená jako pubertální výrostek, aby předvedla lascivní akt samoopylování - jak jinak než nad hromádkou pilin - je v tom veškerá agresivita milostné chemie, nezadržitelného pudu sebezáchovy.

A pak už civíte do dlouhé chodby a ve smršti obrazů před vámi defilují "echt bambuškovské" výjevy. Divošské tance s hadicí, stínohra džungle, květ hodný opylení nebo brutální akt sklízení plodů, kdy je šedé beztvaré "cosi" trháno na kusy, aby vydalo semena. Bambušek vizuálně mění perspektivu zužujícího se prostoru. Jednou vykouzlí nasvícením pozadí pohled do slunce. Podruhé nechává působit syrovost betonového koridoru samu o sobě, takže máte pocit, že hledíte do otevřeného hrobu.

Samozřejmě, kde je postava ďábla, musí být i postava Boha. Milan Stehlík v ošuntělém kabátě se šourá chodbou jako bezdomovec, šaman 21. století, a jeho civilní přednes podtrhuje barvitost metaforického textu. V jednom z předělů, zařazených spíš kvůli přestavbě scény, se ale objeví dvojice "rapperů z Ústí" a servíruje patřičnou dávku nevybíravého nihilismu. Bártův travestita, převlečený za čerta, a Kozubková, která s míčky pod dresem připomíná semeny těhotný lusk, vám nadávají do krmných hovad, která si dovolují mít vlastní názor. Inu, politika je všude. Jinak doprovází inscenaci převážně živá hudba Vladimíra Franze. Postupuje od divoké disharmonie přes flašinetářky ohranou letní polohu do temných tónů podzimu a vrcholí slavnostními tóny varhan. Místo Adventu se ale slaví zmrtvýchvstání - v industriálním chrámu nádražního skladiště.

Veronika Boušová, Divadelní noviny, 26. 9. 2017

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama