Červen 2018


Umělec Franz vzkazuje: Toto je Má vlast

4. června 2018 v 10:31 | Martin Rychlík / Lidové noviny

"Je to vlastně zpráva o tom, že ještě žiju a něco dělám," říká Vladimír Franz o velké knize, již vydal po čtrnáctileté pauze.

Jeho hlavním oborem je scénická hudba; ostatně za ni dostal šestkrát cenu Alfréda Radoka. Kromě toho od dětství neustále maluje. "Proces malby je souložís materiálem, provedenou zkratem básně. Obraz je otevřenou formou s tvůrcem ve svém středu, formou zvolna negující lešení rámu, do níž může vjet traktor stejně jako vlétnout moucha či spadnout hvězda... Obraz je i svědectvím: byl jsem při tom," píše Vladimír Franz v nové knize.

Ta nese název Má vlast. Někdejší prezidentský kandidát vydává knihu po čtrnácti letech, kdy vyšel jeho knižní rozhovor s filozofem Petrem Kurkou. Nové dílo je jiné; jde o soubor Franzových textů (i z Lidových novin) a důležitých maleb minulých dekád.

"Člověk působí ve veřejném prostoru čili chtěnechtě konám činnost veřejnou. A tak je dobré to sumarizovat, neboť když se to neudělá, tak se pak člověk v posledních pěti letech dozvídal, že v životě nic nevytvořil, nemám na nic názor ani estetiku... Takže v této knize je jasně podána estetika, poetika i gestus. Schválně jsem do ní zařadil i svoje dílo z roku 1971, kdy už jsem ten názor měl," řekl LN profesor Franz (59) o svém obrazu Před bouří, který namaloval v Krkonoších ještě jako jedenáctiletý. Knihu doplňuje na sedmdesát reprodukcí.

Většina z obrazů už je prodána, jsou v různých sbírkách. Některé by však Franz nedal z ruky, jak moc jsou pro něj důležité. Patří k nim i Dusno z Přimdy na Tachovsku. "Bylo to u rybníku Labuť, sbírala se bouřka... Podařilo se mi tam něco sevřít," ukazuje tetovaným prstem v knize. Se svou typickou energií vysvětluje, jak se snaží namalovat "nezachytitelné". Prchavé okamžiky, vzpomínky na dětství v okolí Třeboně, rozpravy s dědou v přírodě... Život.

"Politika by mě zabila..."

Ač je skladatelem a výtvarníkem, o životě též píše - a to "postaru", rukou, stejně jako když skládá hudbu. "Skladbu musím mít hotovou v paměti, teprve pak ji zapisuji. Totéž platí o textech, mám je už v hlavě, než je zapíšu," dodává muž, jenž právě skládá muziku pro seriál o Dejvickém divadle.

Psával i fejetony do LN; ty nadčasovější - věnující se českým umělcůmči kulturní paměti a geografii - dal do knihy. "Franz suverénně ukazuje, v čem je síla neprávem přehlíženého literárního útvaru, protože spolu s Baudelairem ví, že vše pomíjivé v sobě nese cosi věčného, že absolutní je mrtvé bez příměsi zvláštního a že temperament autora je právě tak důležitý jako jeho nadhled," hodnotí v úvodu filozof Miroslav Petříček z Univerzity Karlovy.

Knihou se vine Franzův vztah k přírodě či zahradě, již si v tónech skládá jako barevnou kompozici. V jednom fejetonu si vymyslel i názvy květin: střevčen, bzdír, ratavu, pyšír, šuklici, trnopud... "Chcípník bude asi dřevokazná kytka, ale jak vypadá jájí, to netuším," směje se umělec.

Svou politickou etapu, kdy získal sedm procent hlasů v prezidentské volbě 2013, považuje za uzavřenou. Kandidoval by znovu? "To by muselo přijet poselstvo s běloušem, abych se nechal ukecat. Asi ani to ne. Jsemzastáncem drobné práce - pracovat sám na sobě a prostřednictvím toho předat lidem něco hezkého. A politika bymě zabila," dodává profesor hudby na AMU, jenž učí i malbu na Univerzitě J. E. Purkyně.

Komu je 330stránková kniha určena? "Celý život chci od věcí plnou míru. Je určena lidem, kteří jsou citliví. Nedělám nic pro lidi uskřivnuté, o mrzkých a kusých ani nemluvě. Podotýkám, že vše, o čem píši, jsem prožil," tvrdí.

Jeden český skladatel už dílo s názvem Má vlast vytvořil. Je to chtěná narážka na Bedřicha Smetanu? Odkaz je to záměrný, přiznává Franz. "Tuhle zemi mám opravdu rád a je nám to společné. Ale vlastenectví nechápu tím politickonárodně-obrozeneckým způsobem. Pro mne je to vztah k zemi, který si člověk musí vybudovat sám; je to něco, co má člověk uvnitř, prožité vědomí souvislostí... Je to země, jež se protkla s veškerou dobrou energií, která tu kdy byla vydána. Člověk ví, komu stojí na ramenou, a je na nás, abychom pokračovali. A když vím, komu stojím na ramenou já, musím se snažit, aby jednou někdo stál na bedrech i mně - a viděl dál," říká.

Martin Rychlík, Lidové noviny, 2. 6. 2018

ROZHOVOR: Vladimír Franz: Psi jsou jednou z mých inspirací

4. června 2018 v 10:28 | Marie Trauškeová / Psí kusy
Skladatel a výtvarník Vladimír Franz sdílí aktuálně svůj život se dvěma sympatickými kříženci Milanem a Tomíkem. Psi jej provázejí takřka všude a pronikli i do jeho děl.

Byli psi součástí vašeho života už v mládí?

V dětství jsem pejska měl, ale krátce, protože brzy umřel. Další pejskové se objevili až tak kolem mé čtyřicítky, a to aniž bych si to nějak plánoval.

Jak se k vám tedy dostali ti další?

Ten první se jmenoval Ondra. K němu jsem přišel náhodou, byl jsem na jakémsi děsivém koncertu v Českých Budějovicích a pak jsem zašel k jednomu známému, který měl takovou staročeskou hospodu poblíž Budějovic. Kdosi tam přinesl pejsky, s nimiž jsem si hrál, a když jsem se navnadil, zase je odnesl. Můj známý se mě pak ptal, jestli bych nechtěl psa, načež otevřel dveře a tam bylo asi tříměsíční štěně - hned vyběhlo, skočilo mi do klína, snědlo mi oběd a pak se mnou v klidu odjelo domů. To byl tedy Ondra, nesmírně inteligentní pes, který se mnou absolvoval veškeré chození do školy, takže měl devět semestrů vysoké. Na Řípu ho kardinál Coppa krmil moravskými vrabci. V Telči zase seděl na klíně Francu Nerovi, který ho krmil sušenkami. Pan prezident Havel říkal, když se tehdy blížila volba dalšího prezidenta, že by možná takový vzdělaný pes byl daleko lepší než kdokoli jiný. Také se mnou "nahrál" asi sto inscenací. Takže to byl skutečně maximálně inteligentní pes. Před dvěma lety se ve svých šestnácti letech bohužel odebral na věčnost.

A pořídil jste si tedy jeho nástupce…

Že bychom tehdy toužili po dalším psu, se nedalo rozhodně říci. Dostihla nás ale zpráva, že se okolo chalupy našich známých na Kutnohorsku potuluje asi roční pes. Běhal tam celý podzim, a když se blížila zima a mrazy, skončil ve stodole, kam se mu nosilo jídlo. Vzhledem k tomu, že měl na sobě asi tři chlupy a zima byla na spadnutí, jsme si ho vzali. Byl neuvěřitelně zbídačený. Byla to kostra, zahmyzená, s různými záněty, tak jsme ho museli doslova rekonstruovat, což trvalo poměrně dlouho. Doufali jsme, že jej někomu věnujeme, ale nakonec nám zůstal. To je náš Milan.

Jakou má povahu oproti Ondrovi?

Milan je úplně jiný druh psa. Je to takový ťulda. Ondra měl rád hrabání myšáků, což Milana vůbec nezajímá. Ondra miloval vodu, zatímco Milana voda odpuzuje. Zato když je na nějakém pozemku, musí hned najít jeho hranice a není spokojený, dokud nenajde díru v plotě. Ne proto, aby utekl, ale byl znal možnost a míru vlastní svobody.

A co druhý pejsek Tomík?

Když se tedy odebral Ondra na věčnost, zbyl Milan a my jsme se domnívali, že mu v klidu dosloužíme. No a pak někdo v Čáslavi vyhodil z auta u Lidlu dvouměsíční štěně. Tehdy mě mělo varovat, že to štěně už ve dvou měsících tahalo dvoumetrový slamník. Jeho hyperaktivita byla obludná a trnuli jsme, co z něj vyroste. Byla malá bílá chlupatá kulička a my netušili, zda z něj nebude třeba čuvač, což by vzhledem ke skutečnosti, že nežiji na venkově a mám nejrůznější pracovní povinnosti, bylo víc než fatální. Jelikož jsem měl pocit, že nezažil pravou mateřskou lásku, jsem ho svěřil svému kamarádovi na Chodsku, který má velkou vlčačku a ta o něj měsíc pečovala. Bohužel pak vběhl pod auto, které mu přejelo zadní nohu. Naštěstí ne kosti, ale šlachy a svaly, takže to byla "zábava" na šest neděl. A pak byly další vzruchy - třeba třikrát přehlodal kabel od internetu, na procházkách si zase vždycky našel nějakého psa, se kterým by lítal tři dny a nebyl k odchycení a tak podobně. To je Tomík.

Věnoval jste se s nimi někdy výcviku?

Byl jsem s Tomíkem na cvičení a tam dělal všechny úkony naprosto brilantně a napoprvé, ale do života si to nějak nepřenesl. (smích) Nejspíš roste pro šibenici.

Co jim dovolíte a co naopak nesmí?

Když potkáme nějakého psa, který běhá na volno, a moji jsou na vodítku, tak je raději pustím a oni se očuchají a skamarádí. Nechci riskovat, že by se sápali i na psy, se kterými si ještě před chvílí hráli. Taky nemám rád, když Tomík přinese na uvítanou moji botu, kterou si pak třeba začne někde hlodat. Spát v posteli mají psi zakázáno, ale rádi si tam jako správní psi v nestřeženém okamžiku vlezou.

Dostali se k vám víceméně náhodou. Do jaké míry splňují vaši představu o vlastním psovi?

Ondra nasadil laťku hodně vysoko. Když byl malý, tak jsem mu v podstatě skoro nic neříkal. Chodili jsme na fakultu na Staré Město a dokud jsem neměl Milana, vůbec jsem neznal, co znamená vodítko. Zvládal všechny základní pokyny, jako je sedni, lehni, vpřed, chodníček a další. Také uměl další kousky, které brilantně využíval ve svůj prospěch, zejména když jsme byli v nějaké restauraci, tak si vyčíhl stůl, kde seděli třeba tři lidé, sedl si na čtvrtou volnou židli a zasvěceně koukal, ale nedělal to nijak úporně, nežebral. Těm lidem to ale za deset minut bylo trapné, že s nimi sedí pes a nic před sebou nemá. Všude také hned věděl, kde je kuchyně a znal se s kuchaři. Tohle od Milana čekat nemůžu, on je taková panenka zasněná.

A jak vypadá váš ideální den strávený se psy?

V zimě, když je volnější den, jdeme na nějakou delší procházku, třeba do Jinonoic nebo do Svatého Jana pod Skalou. V létě, když je den dlouhý, můžeme chodit či jezdit dál. Jsem-li na chalupě, jezdíme k vodě a psi tam řádí.

Tráví s vámi i dovolenou?

Od května do října jsem ve svém ateléru na venkově. Jedu-li mimo republiku, psy sebou neberu, zvlášť když je to spojené s nějakými povinnostmi. Nahrávat se mnou ale jezdí oba. Ve středu, když jezdím na fakultu výtvarného umění do Ústí, jezdí se mnou pouze Milan, protože už je zkušený a moudrý. Škola může být ráda, neboť vlastně naplňujeme podmínky o inkluzívním vzdělávání. (smích)

Kolik vaší pozornosti vyžadují?

Kdyby je člověk úplně nechal být, tak by Tomík vyžadovat čtyřiadvacet hodin denně. Když pracuji, respektují to. Často jim pustím muziku, oni si lehnou a pospávají.

Jaké aktivity mají Tomík a Milan nejraději?

Milan neaportuje, má takovou gumovou šišku a spíš si s ní pohrává. No a Tomíkovi, tomu můžete stále něco házet, pořád bude rád aportovat a přetahovat se.

Všimla jsem si, že na vašem obraze s názvem Ježíšek v bouři je vyobrazen pes - to je nějaký konkrétní?

To je Ondra. Je namalován ve více obrazech: Ježíš na mazlení, Ježíšek v bouři. Také na obraze Mým psům, kde je zobrazen v životní velikosti spolu s Milanem. Milan se zase objevuje s Tomíkem na obraze Mostecký Ježíš.

Neinspirovali vás psi náhodou i při tvorbě hudby?

Ano, inspirovali. Ondra, když občas něco chtěl, kníkal takovým specifickým způsobem. Tento motiv se objevuje ve čtvrté větě mého smyčcového Divertimenta. Ondra byl zkrátka hudební pes. Při nahrávání nebyl problém nechat ho v nahrávací "červené" zóně. S pronikavým zvukem nástrojů neměl problém s výjimkou jednoho, totiž dud. Lze říci, že dudy vyloženě nesnášel.

Jak náročná je jejich údržba?

Nejsou nároční, nerozmazluji je. Samozřejmě jim občas uvařím, když je čas, a když ne, tak holt mají granule s nějakou kapsičkou, to milují, jako zpestření. Milan má od mládí úplně špatné zuby, různé paradentální záněty, takže už vloni byl na trhání. Je třeba mu je denně čistit. U Ondry to nebylo třeba, ten měl v šestnácti letech sále bílé zuby. Co se týče strsti, tak jsou vyčesávaní. Milan nemá vůbec podsadu, takže v zimě musí mít kabát daleko spíš než Tomík.

V zimě mají tedy oblečky?

Od takových třech až pěti pod nulou, teď ne - zase to není mexický naháč. Milan má černý rolák, takže vypadá jako architekt. Tomík má zase péřovou bundu, kterou zdědil po Ondrovi. Problém ovšem je, že se od té doby snaží Tomík Milana venku svékat. Takže někdy koukám, jak Tomík mizí ve stráni a má něco v hubě, načež zjistím, že je to Milanův kabát, který se snaží někam zahrabat.

Máme za sebou Vánoce - dostávají vaši psi dárky?

Určitě. Oni jsou strašně zvědaví a rozbalování dárků přímo milují. Takže pod stromečkem se cítí úplně blaženě. Milan nemá žádné hračky a nikdy je nechtěl, zatímco Tomík má hraček asi milion a pořád chce nové a nové, a když je nemá, tak si vymýšlí různé hračky, které nejsou úplně patřičné.

Zažili jste spolu nějaké kuriózní situace?

S Ondrou jsem zažil různé momenty. Třeba jednou byl v šatně, konala se jakási benefice Semaforu, a najednou koukám, pes přišel na pódium - on si uměl otevřít kliku - a vůbec nebyl zmatený, šel rovnou na forbínu a tam dával nějaké paní v první řadě pacičku, takže si diváci mysleli, že je to součást představení. Ještě horší záležitost se stala na koncertu v Liberci. Orchestr hrál a najednou s hrůzou vidím, jak po forbíněě jde pes. Nikoho si nevšímal a nikomu to nepřišlo divné, protože se pohyboval tak samozřejmě, že si lidé říkali "asi to tam patří". Pak přišel k dirigentovi, sedl si k němu na stupínek, chvíli zasvěceně pozoroval orchestr, pak se zase zvedl a šel zpátky. Takže takové věci se stávaly, ale vždycky se ctí, protože Ondra neměl žádný problém s komunikací

Marie Trauškeová (text a foto), časopis Psí kusy 3/2018