Červenec 2018

Z recenze na představení Dobrý konec všechno spraví (Scéna.cz)

3. července 2018 v 14:57 | Jana Soprová / Scéna.cz
(...)

Režisér J. A. Pitínský ovšem dokázal z této hry udělat atraktivní příběh archetypálních rozměrů, připomínající pohádku o Popelce, v níž hrdinka musí překonat nejrůznější překážky, aby získala svého vytouženého. Inscenace k tomu využívá bujné a barevné vizuality (kostýmy Jana Preková) i pozoruhodně rozmanité sugestivní hudby (Vladimír Franz), ale - jak jsme u něj zvyklí - také řadu metafor a nejrůznějších významových hádanek, z nichž se ne všechny podaří rozluštit.

(...)

Dobrý konec všechno spraví, Jana Soprová, Scéna.cz, 2. 7. 2018

Z recenze na představení Dobrý konec všechno spraví (Právo)

3. července 2018 v 14:55 | Radmila Hrdinová / Právo
(...)

Rozhodně tím ale inscenace nabývá na divácké přitažlivosti a víceznačnosti. Tu jí dodává i hudba Vladimíra Franze, jež obratně pracuje s historickými odkazy, tematickou charakteristikou postav a modeluje dramatické situace.

(...)

RECENZE: Shakespearova komedie jako pestrobarevný mirákl, Radmila Hrdinová, Právo

Z recenze na představení Dobrý konec všechno spraví (Haló noviny)

3. července 2018 v 14:54 | Haló noviny / Saša Hrbotický
(...)

Nemalou roli má v novém nastudování hudební složka. Vytvořil ji skladatel Vladimír Franz. "Je to svým způsobem podivná komedie, neboť zde se totiž nelze jen lacině vylhávat," uvedl na otázku Haló novin komponista. "Nachází se tu také množství antagonismů a současně nejrůznějších otázek. V hudební řeči, resp. její instrumentaci, jsem respektoval podmínky plenérového uvádění. Osobně totiž nemám rád hudební podkresy, ale jasnou řeč hudby."

(...)

Dobrý konec všechno spraví, Haló noviny, Saša Hrbotický, 25. 6. 2018

ROZHOVOR: Vladimír Franz: Tahle země je krásná, mám ji hodně rád

3. července 2018 v 14:47 | Jana Soprová / Divadelní noviny
Hudební skladatel a výtvarník a také chvíli kandidát na prezidenta. Člověk se spoustou tvůrčích nápadů a se zajímavými názory. Právě vyšla objemná kniha jeho fejetonů a obrazů pod názvem Má vlast. A zanedlouho si diváci v rámci Letních shakespearovských slavností poslechnou jeho hudbu v inscenaci Dobrý konec všechno spraví.

Byla pro vás hudba k inscenaci Dobrý konec všechno spraví zvláštní výzvou - v souvislosti s tím, že se hraje v plenéru?

Člověk musí respektovat prostor, který je ke zvuku nemilosrdný a poměrně vybíravý. Jedná se o něco úplně něco jiného než vyzvučený uzavřený akustický sál. Jde spíše o otázku sazby než hlučnosti. Studentům, kteří stojí o rady při skládání, říkám, ať se podívají na partitury Johanna Strausse. Ne proto, aby se naučili valčíky, jde spíš o to, aby pochopili sazbu, aby se tóny neztratily v prostoru, aby bylo něco slyšet. Já jsem se s otevřeným prostorem setkal při práci na inscenaci Kráska a zvíře na točně v Českém Krumlově a také na znojemském festivalu, pro který jsem dělal znělku. Hrála ji naživo brněnská filharmonie a bylo zajímavé slyšet, co se zvukem stočlenného orchestru venkovní prostor udělá.

Hudba k inscenaci je vlastně další postavou…

Ke scénické hudbě přistupuju jako k simultánní dramaturgii, nechápu ji jako proud náladových zvuků. Aby člověk mohl formulovat, musí mít svůj jasný názor. V téhle zvláštní Shakespearově hře chybí příroda a vznikají tam podivná hájemství vnitřních světů hlavních postav: ať už Betrama, který je zároveň vznešený, zároveň floutek a zároveň trošku dítě. Nebo Heleny, která rozhodně není dítětem. Ve své úpornosti je chvílemi až odpudivá, ale má i milé podoby. A do toho vstupuje jakožto rámec svět vnější, svět noci, svět Florencie.

Od hudby se posuňme k literatuře. Nedávno jste pokřtil knihu Má vlast, která je výběrem vašich fejetonů a obrazů. Jak jste se k psaní dostal?

Psal jsem vždycky, akorát jsem nepublikoval. Domníval jsem se, že malování a skládání jako forma vyjádření mi bohatě vystačí, Navíc když člověk myslí na nějaký obraz nebo skladbu, tak by o tom dokázal napsat i báseň. Ale během realizace obrazu nebo hudby se v nich báseň rozpustí. Pro mě jsou to vlastně jen různá vyjádření pro pojmenování světa. Obraz, báseň, skladba. A princip poezie je vlastně způsobem myšlení - nazývání koncentrovaných, přesných hybatelů a uzlových bodů. Má vlast, to je svět, který člověk nese uvnitř, svět, který si stvořil, svět, který nabyl. Nejedná se o chápání tohoto pojmu národně obrozenecky, politicky ani regionálně. Spíše bych to chápal jako prožité vědomí souvislostí, nikoli hromádky informací. Má vlast, kde se dobrá energie protnula se zemí, to mohou být Čechy, ale například i Mexiko či jihozápad Gran Canaria. Kniha není cestopisem, přestože jsem tuhle zemi mnohokrát prošel i projel. Jde o mapování kulturní paměti, neboť je dobré vědět, kdo jsme, odkud přicházíme a pokud možno i kam jdeme. Proto jsou v knize i texty o několika tvůrcích, jejichž dílo přesahuje český region a není dosud zcela probojováno. Snažil jsem se, aby kniha dávala jasnou odpověď o mé estetice, poetice i gestu.

Z těch fejetonů vyplývá, že českou krajinu máte hodně rád…

Knihu beru i jakožto svůj příspěvek ke 100 letům republiky. Mahlerovsky řečeno je to taková píseň o zemi, kde si je člověk vědom, kam patří. Samozřejmě je tu pro nás svět, je tu pro nás Evropa. Ale když víme, na který nástroj máme v tom světovém i evropském orchestru hrát, pak bude souzvuk rozhodně plnější a smysluplnější.

Jak se zdá, vnímáte naši zemi v širším kontextu než jen v současném módním nadávání na politiku…

Tahle země je krásná, mám ji hodně rád. Nesu ji v sobě. Samozřejmě mě trápí, že se zde dějí nejrůznější blbosti. Domnívám se však, že té dobré energie už zde bylo vydáno tolik, že to tuhle zemi nezahubí.

Jana Soprová, Divadelní noviny, 25. 6. 2018