close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Prosinec 2018

Podmínka? To není trest, štve umělce

31. prosince 2018 v 19:13 | Ivana Solaříková / Mladá fronta Dnes
"Takový rozsudek člověka trochu zaskočí. Ne proto, že by byl pomstychtivý a těšila ho vidina toho, že dotyčný půjde do vězení. Ale podmínečný trest je... takový žádný."
Vladimír Franz

Tři a půl roku bude bývalý kastelán valtického zámku Michal Tlusták v podmínce. Trest mu vyměřil břeclavský okresní soud za zničení čtyřicítky děl soudobých výtvarníků, jež vznikla při sympoziu Velký formát. Pokud podmínku poruší, půjde do vězení na 30 měsíců.

Tlusták od počátku soudního líčení vinu popíral. Tvrdil, že o existenci obrazů, natož o jejich hodnotě nevěděl. To ale vyvrátili výtvarníci, kterých soud vyzpovídal na pět desítek nejen v Česku, ale v rámci mezinárodní spolupráce i na Slovensku, v Rakousku či v Maďarsku.

Nejdůležitější svědectví však poskytli zaměstnanci zámku, kterým exkastelán přikázal díla zničit. "Jednoznačně uvedli, že dal pokyn, jak mají být zlikvidována. Nařídil jim vyřezat je z rámu, srolovat, hodit do kontejneru a rámy odvézt do stolárny ke spálení," popsala soudkyně Helena Slunská.

Celou akci plánoval měsíce. Několika zaměstnancům zámku řekl, že obrazy překáží a je potřeba je zničit. "Ještě těsně předtím, než došlo k likvidaci, se jej jeden z nich ptal, jestli si to nechce rozmyslet a kontaktovat správce sbírky. Obžalovaný na to ale nereagoval," citovala soudkyně z výpovědí svědků.

Vše prasklo až o tři roky později, kdy si pro jedno z děl přijel výtvarník Vladimír Franz, aby si ho zapůjčil pro autorskou výstavu v Moravském Krumlově. Tehdy kastelán ještě dělal nicnetušícího a sám zavolal policii. Při vyšetřování se pak jednoho ze zaměstnanců snažil přemluvit, aby prohlásil, že obrazy společně odstěhovali do jiného patra. Ten však křivou výpověď odmítl.

Soud Tlustáka uznal vinným za zničení děl v hodnotě 3,5 milionu korun. Původně jej přitom obžaloba vinila ze škody mnohem vyšší. Soud však do konečného trestu nezapočítal obrazy z prvního cyklu sympozia vzniklé v letech 1992 až 1996, protože se nepodařilo prokázat, jestli v době skutku na zámku vůbec byly. Trest tak padl jen za zničení uměleckých děl z druhého pětiletého cyklu sympozia.

"Za takové věci se do vězení nechodí," řekl státní zástupce

Tlusták k včerejšímu jednání soudu nepřišel, redakci MF DNES nezvedal ani telefon. Neokomentoval tak třeba motiv, který jej podle soudu k činu vedl. "Záměrem bylo uvolnit prostory, kde byly obrazy uloženy, aby zde mohla vzniknout kavárna a dětský koutek. Ty byly poté předány do nájmu jeho přítelkyni," poukázala soudkyně Slunská.

A stejně to vidí i státní zástupce Jiří Zemek. "Je zjevné, že potřeboval prostor pro přítelkyni, aby mohla podnikat," řekl žalobce, jenž pro Tlustáka navrhl podmínku. "Je to člověk dosud netrestaný. Za takové věci se do vězení nechodí," dodal.

Zdaleka s ním však nesouhlasí výtvarníci, jejichž díla exkastelán "vymazal z mapy". "Nechal zničit a spálit obrazy za tři a půl milionu. Kdyby zapálil auta či dům ve stejné hodnotě, podmínku by nedostal. Ale na umění se pohlíží jinak," míní malíř Libor Lípa, jehož zničený obraz znalci ohodnotili jako jeden z nejdražších. "Je to celkový problém naší země a jakési naší nevyspělosti. Výtvarná práce se u nás stále bere jako druhořadá. Přitom právě umění je vždy to, čím se o sto či dvě stě let později každý národ chlubí. V okamžiku vzniku je ale přístup k němu opovržlivý," doplnil Lípa.

Výtvarník Vladimír Franz na verdiktu kvituje jediné - že soud jasně uznal Tlustákovu vinu. Trest ale za dostatečný nepovažuje. "Takový rozsudek člověka trochu zaskočí. Ne proto, že by byl pomstychtivý a těšila ho vidina toho, že dotyčný půjde do vězení. Ale podmínečný trest je... takový žádný," řekl někdejší kandidát na prezidenta, který na sympoziu vytvořil obraz Madona nesená mravenci.

Satisfakcí by pro něj bylo alespoň odškodnění. "Obávám se však, že v rámci našeho práva se ničeho takového nedočkám," poznamenal.

Faktem je, že autoři obrazů ani Sdružení výtvarníků a teoretiků jihovýchodní Moravy, které sympozium pořádalo a bylo majitelem většiny obrazů, se zatím náhrady škody nedočkali. Budou se o ni muset soudit v civilním řízení. "Podmínečný trest by byl v pořádku jen tehdy, pokud by byla ztráta finančně vyrovnána. Bez toho podmínka vlastně není žádnou sankcí. To je trochu smutné," podotkl předseda sdružení a akademický malíř Jan Pospíšil.

Jestli se kvůli náhradě škody skutečně obrátí na soud, budou s výtvarníky teprve probírat. Pokud by případně uspěli, nastane paradoxní situace - Tlusták totiž nyní působí v břeclavské pobočce IQ Roma servis v dluhové poradně.

Ivana Solaříková, Mladá fronta Dnes, 12. 12. 2018

Vyřezat z rámu a spálit. Bývalý kastelán valtického zámku dostal podmínku za zničení desítek obrazů

31. prosince 2018 v 19:11 | ČT24
Okresní soud v Břeclavi v úterý uložil bývalému kastelánovi valtického zámku Michalu Tlustákovi podmíněný trest 30 měsíců odložený na tři a půl roku za poškození cizí věci. Podle soudu nechal zničit nejméně 45 obrazů soudobých výtvarníků, škodu soud vyčíslil na zhruba 3,5 milionu korun. Tlusták k soudu nepřišel, ale dříve svou vinu popřel. Podle obžaloby nechal zničit 58 obrazů za 4,6 milionu korun. Rozsudek není pravomocný, státní zástupce si ponechal lhůtu pro možnost odvolání.

Podle soudkyně Heleny Slunské není pochyb o tom, že obžalovaný vydal ústní pokyn k likvidaci uměleckých děl, přičemž věděl, že byla vytvořena na sympoziu. Pokyn uložil i s vědomím, že obrazy nejsou v jeho vlastnictví, ani ve vlastnictví Národního památkového ústavu.

Obrazy umělci vytvářeli od roku 1992 na výtvarném sympoziu Velký formát. Jde o díla 39 výtvarníků ze šesti zemí. Mezi ně patřili také neúspěšný kandidát na českého prezidenta Vladimír Franz, slovenský výtvarník Vladimír Popovič nebo čeští výtvarníci Ivo Sedláček, Kamil Mikel a Petr Lysáček.

"V prostorách jsme objevili blok rámů, které jsme viděli z boku, tak jsme zajásali, že jsme ty obrazy konečně objevili. Ale zjistili jsme, že to jsou jen rámy a z nich jsou surově vyřezaná plátna. Ale i z těch zbytků bylo poznat, co tam původně bylo. A že to někdo někomu neprodal, ale že to bylo zdevastováno," popsal již dříve u soudu Vladimír Franz.

Obrazy prý bránily rekonstrukci

Podle žalobce Jiřího Zemka nechal Tlusták obrazy zničit pravděpodobně v roce 2011. Žalobce dříve uvedl, že se na zámku tehdy rekonstruovaly prostory, ve kterých později vznikla kavárna, a právě v nich byly zničené obrazy uloženy.

Tlusták prostory potřeboval vyklidit. "Je zřejmé, že skutek tak, jak je žalován, spáchal. Usvědčují ho svědci, především jeho bývalí podřízení, kterým řekl: 'Vyřežte to, plátna spalte, rámy vhoďte do kontejneru'," uvedl už dříve Zemek ve své závěrečné řeči.

Obžalovaný Tlusták si rozsudek vyslechnout nepřišel, už dříve ale u soudu vinu popřel. Likvidaci žádných historických nebo současných uměleckých děl nenařídil, prohlásil. V přípravném řízení vinu přiznal. Podle žalobce to bylo poprvé a naposledy, kdy se k věci postavil čelem.

Státní zástupce je s úterním rozsudkem spokojený. "Musím si ale přečíst písemné vyhotovení, byl to složitý rozsudek, složité odůvodnění," uvedl Zemek.

Podle žalobce bylo zničených obrazů celkem 58, soudkyně jich ale část z výrokové části vypustila. Šlo o některé obrazy z let 1992 až 1996, podle soudkyně nebylo prokázáno, že se na zámku právě v tu dobu nacházely. Právě kvůli vypuštění části obrazů se chce odvolat obhajoba, případ by pak řešil Krajský soud v Brně.

Obhájce Tomáš Cimbota označil za poněkud zvláštní, že je podle soudu díla ze starších ročníků třeba vypustit z výrokové části, protože nebyla dohledána ani inventarizována, a že u pozdějších ročníků zavinění kastelána dovozuje. Obhájce také připomněl, že obžalovaný díla nikdy nepřevzal.

Soud se zabýval i vlastnickými právy k obrazům

Sympozium organizovalo Sdružení výtvarných umělců a teoretiků jihovýchodní Moravy, umělci za poskytnutí ubytování, stravy a barev měli na zámku vždy jedno z namalovaných děl zanechat s tím, že bude uskladněno a dále vystavováno.

Někteří z nich požadovali náhradu škody, podle nich na sdružení nepřešla vlastnická práva. Jiní zase měli za to, že vlastníkem se stalo sdružení a náhradu škody nepožadovali. Autory, kteří se připojili k řízení kvůli náhradě škody, ale soudkyně odkázala na řízení ve věcech občanskoprávních.

Bývalý kastelán dostal souhrnný trest, soudkyně do něj zahrnula i dřívější Tlustákův trest v podobě trestního příkazu za ohrožení pod vlivem návykové látky. K podmíněnému trestu přidala i zákaz řízení vozidel na dva roky.

ton, čt24, 11. 12. 2018

AUDIO: Sedmé nebe s Vladimírem Franzem. Inspirace výtvarnými díly

31. prosince 2018 v 19:09 | Vladimír Franz / Český rozhlas - Vltava
9. prosinec 2018 Český rozhlas - Vltava

Hudebníci o hudbě. Inspirace výtvarnými díly ve skladbách Ottorina Respighiho, Paula Hindemitha, Bohuslava Martinů, Svatopluka Havelky a Petra Ebena.


O neřestech slavných: Ida Saudková s Vladimírem Franzem by rádi na Mars

31. prosince 2018 v 19:08 | Ivana Bachoríková / EXKLUZIV
"V útlým mládí jsem kouřil i doutníky, ale jednou se mi z nich udělalo ve vlaku tak blbě, že je od té doby nemůžu ani vidět," svěřil se EXKLUZIVU hudební skladatel, malíř a pedagog Vladimír Franz. Souběžně kouřil i cigarety a těm zůstal věrný až do loňského roku, kdy "podlehl" Iqos. "Myslím, že už mám odkouřeno dost," objasňuje bývalý kandidát na prezidenta republiky svoji motivaci vydat se lepší cestou. Jeho manželka Ida Saudková holduje cigaretám už od čtrnácti. Časem to dotáhla až na dvě krabičky denně. Byla první, která v rodině vyměnila cigaretu za její lehčí variantu Iqos, a je za to moc ráda. "Jednoznačně je to zdravější kouření, to člověk na sobě pozná, že je mu líp, a za druhé mám ráda všechny nové věci. Já chci i letět na Mars," šokovala fotografka. Franz, který zkomponoval hudbu k televiznímu seriálu Zkáza Dejvického divadla, jenž se připravuje do vysílání, k tomu dodává: "Kdyby cesta tam trvala dvě hodiny a večer bych se mohl vrátit zpátky, tak bych taky letěl, proč ne?"

Ivana Bachoríková, EXKLUZIV, 28. 11. 2018

ROZHOVOR: Nejvíc mě inspiruje příroda

31. prosince 2018 v 19:03 | Simona Jedličková / Českobudějovický týden
Vladimír Franz hovoří o tom, co ho nejvíce inspiruje, kde zdědil výtvarný a hudební talent, o pedagogické činnosti, politice a čemu se nyní věnuje.

O vás je známo, že jste všestranně nadaná osobnost - výtvarník, hudební skladatel, pedagog, dramatik a básník. Co vás baví nejvíc?

Skládání a malování mě provází od dětství, akorát jsem se nemohl rozhodnout, která z těch disciplín to bude. Paradoxně jsem šel nakonec na práva. Mezitím jsem chodil studovat soukromě malbu nejdříve ke Karlu Součkovi a poté k velkému malíři Andreji Bělocvětovi. V budově právnické fakulty zase vyučoval kunsthistorii Jaromír Homolka. V hudební sféře jsem poznal skladatele Vladimíra Sommera. To pro mě byla velká škola. Od května do konce října nejraději maluji, protože na mě všechno útočí, barvy dobře zasychají, je to hlavně manuální činnost a člověk si to víc užije. Hudbu komponuji nebo sedím za partiturou, když je ošklivo a neláká mě to ven. Je to totiž velmi mravenčí práce a musím dodržovat kázeň, protože každá nepatrně posunutá notička či křížek by daly skladbě jiný smysl. Co se týká psaní, člověk potřebuje dát najevo, jak uvažuje, aby se to nevykládalo jinak, proto to neberu jako svou primární činnost.

Kde se u vás vzal výtvarný a hudební talent?

Rodiče se múzickými profesemi sice nezabývali, ale myslím, že tam geny budou, poněvadž oba mí dědečkové malovali. První dědeček byl dokonce strýcem Jiřího Trnky. Můj druhý dědeček z Ostravy, který byl prvním českým inženýrem ve Vítkovických železárnách, také krásně maloval. Vzpomínám, že v neděli k němu přišli na návštěvu kolegové inženýři a po obědě si sedli a zahráli si Schuberta nebo Dvořáka.

Co vás nejvíce inspiruje?

Příroda. Snažím se do svých obrazů zaprojektovat i to, co není možné zachytit. Chci namalovat, jak to voní, teče, jaký to má zvuk i moment času, kdy se na místě někdo pohyboval, anebo jsem tam někoho potkal a on už tam není. Takovéto návraty a zmocnění jsou nositelem protínání člověka a země, a to je pro mě důležité.

Věnujete se stále pedagogické činnosti?

Od roku 1991 učím na AMU. Po studentech chci, aby se víc otevřeli a nezatěžovali se dogmaty a manýrami. Ještě učím na ústecké univerzitě malbu a ověřil jsem si, že když někdo udělá první tah, poznám, jak bude vypadat dvacátý a můžu jim rovnou říct, jak to dopadne. Pedagogická činnost je pro mě hodně iniciační, ve studentech chci vzbudit zájem.

Navázal jste se svými studenty spolupráci?

Na AMU jsem spolupracoval se svými studenty hlavně na inscenacích. Hned ten první ročník, kdy jsem nastoupil, byl velmi silný. Spolupracoval jsem s režiséry Jiřím Pokorným, Pavlem Khekem nebo Michalem Langem a s herci Tomášem Pavelkou, se zesnulým Jaroslavem Šmídem, Tomášem Krejčířem či Michaelou Kuklovou. Dokonce jsem je doprovodil na rok jakožto skladatel do činoherního klubu v Ústí nad Labem. A s Alešem Havlíčkem jsme společně malovali temelínskou elektrárnu.

Máte nějaký umělecký vzor?

Já mám rád hodně velikých tvůrců a moc si jich vážím. Miluji Dvořáka, mám i jeho rukopisy pro štěstí. Znám celého Martinů a Šostakoviče. Ve výtvarném umění zase obdivuji malíře Andreje Bělocvětova a táborského krajináře Karla Valtera, který dokonce dorazil v roce 1983 na jednu z mých prvních výstav do Pacova.

Máte vazbu k jižním Čechám?

Dobře je znám, mám je skoro celé prochozené. Vystavoval jsem v Písku, nedávno v Táboře.

Jste stále politicky činný?

Politika je pro mě práce s negativní energií a já raději pracuji s pozitivní. Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli to půjde. Vždy je dobré o něčem mluvit a sáhnout si na to. Zjistil jsem ale, že jsem se ocitl v nevlídném terénu. Navíc člověk musí mít kolem sebe ještě lidi a takové společenství se podle mě dá vytvořit za dvacet let. Může to fungovat, jak říká Dostojevskij, na základě spoluviny nebo jiném principu. Spoluvinu jsme žádnou neměli a ani jsme si nerozuměli.

Co chystáte v nejbližší době?

Nyní maluji cyklus na variaci O portrétu Antona Brucknera, poněvadž od vzniku toho prvního uplynulo téměř dvacet let. Dále dokončuji s Miroslavem Krobotem seriál Zkáza Dejvického divadla a složil jsem hudbu ke komedii od Williama Shakespeara Dobrý konec všechno spraví, která bude uvedena na Letních shakespearovských slavnostech. Potkal jsem se také s Jiřím Suchým, se kterým jsem dělal Pokušení svatého Antonína. Přemýšleli jsme, že bychom udělali western, tak uvidíme.

Simona Jedličková, Českobudějovický týden, 10. 10. 2018

AUDIO: Sedmé nebe s Vladimírem Franzem: Francis Poulenc

31. prosince 2018 v 19:02 | Vladimír Franz / Český rozhlas - Vltava
4. listopad 2018

Lze říct, že Poulenc je skladatelem pro štěstí 20. století.


AUDIO: Sedmé nebe Vladimíra Franze o Petru Ebenovi

31. prosince 2018 v 19:01 | Vladimír Franz / Český rozhlas - Vltava
2. září 2018

Hudební tvorba předního českého skladatele Petra Ebena v době formování svého stylu a nástupu totality.


Z recenze na představení Dobrý konec všechno spraví (Divadelní noviny)

31. prosince 2018 v 19:00 | Petra Zachatá / Divadelní noviny
(...)

Důležitou roli v Helenině cestě za láskou Pitínský svěřil křesťanské symbolice. Stylizuje hlavní hrdinku do podoby světice, která ve jménu lásky způsobí dvojí zázrak: uzdraví krále a obrátí svého manžela na víru (Bertram začne věřit v Helenu a skrze ni i v lásku). Řešení podtrhuje vynikající scénická hudba Vladimíra Franze, která místy cituje sakrální melodie.

(...)

Groteskní pól inscenace (jenž se vkrádá i do hudby Vladimíra Franze a ta se leckdy dostává do kontrapunktu s Pitínského naivistickým řešením) jako by nechtěně zpochybňoval onen v názvu avizovaný dobrý konec.

(...)

Dobrý konec všechno spravit nemůže, Petra Zachatá, Divadelní noviny, 2. 9. 2018

Výstava bude "modlitbou" za Československo

31. prosince 2018 v 18:59 | Mladá fronta Dnes
Muzeum Vysočiny Pelhřimov bude vystavovat pět desítek fotografií a obrazů ze soukromé sbírky kněze a pedagoga Karola Lovaše. Od 21. srpna nabídne díla Jana Saudka, Vladimíra Franze, Karla Šimůnka, Jana Dědinu a dalších umělců, kteří osobitě vypovídají o uplynulých 100 letech Československa. Výstava na zámku pánů z Říčan v Pelhřimově potrvá do 30. září.

Inspirací pro výstavu nazvanou Modli se za Československo byl stejnojmenný obraz Jana Saudka. Na výstavě ho doplní Saudkovy fotografie, obraz Karla Šimůnka Krojovaná dívka namalovaný 28. října 1918 nebo dílo Totalita, které Vladimír Franz vytvořil v roce 1986. "Když jsem ten obraz spatřil poprvé, okamžitě jsem si jej zamiloval. Podvědomě. Jde o pro mě nejvýstižnější vyjádření totality, jaké znám," řekl Karol Lovaš.

Lovaš je bývalý novinář. Kariéru ukončil v roce 2005 a vstoupil do Kanonie premonstrátů v Želivě.

Absolvoval teologickou fakultu a byl vysvěcen na kněze. Působí jako vysokoškolský pedagog.

Mladá fronta Dnes, 11. 8. 2018

Franz vystavuje obrazy z cyklu Třeboň, Saudková fotografie a koláže

31. prosince 2018 v 18:57 | David Peltán / idnes.cz
Umělecký pár - výtvarník, dramatik, skladatel a pedagog Vladimír Franz a fotografka Ida Saudková - obsadil dvě táborské galerie. Společná výstava s názvem My way je k vidění do 21. září.

V Galerii U Radnice jsou Franzovy velkoformátové i menší malby. "Vystaveny jsou akrylové a akvarelové práce z posledních let. Návštěvníci dokonce mohou zhlédnout některé obrazy z rozsáhlého cyklu Třeboň. Výstavu tvoří abstraktní krajiny, rostliny. Vyobrazené květiny mě překvapily svou jemností," popisuje průvodkyně Žaneta Salusová, která výstavy instalovala.

"Krásná práce, to jsem nečekala. Obrazy jsou skvěle rozmístěné," hodnotila při vernisáži její práci fotografka Ida Saudková. Její fotografie najdou zájemci v nedaleké Galerii 140.

"Uvidí černobílé i kolorované fotky a koláže. Jde o průřez její tvorbou od 90. let do současnosti. Idinu práci reprezentují zejména portrétní fotografie slavných osobností. Jako bonus tu máme vystavené také nádobí z let, kdy pracovala s porcelánkou a její fotky se tehdy objevily na porcelánu," říká Salusová.

Kontrastně k černobílým fotkám působí Saudkové pestrobarevné koláže.

"Ve světě to letí, myslím, že u nás ocenění teprve přijde," říká partner Vladimír Franz k hravým kolážím, kde jsou ústředním motivem starší černobílé fotky známých osobností. Z nich jsou v obrazech udělány obrázky svatých, které působí - jak to tak bývá například na pouťových stáncích - až kýčovitě.

Galerie jsou otevřené od úterý do neděle od 10 do 12 a od 13 až 16 hodin. Vstupné na jednotlivé výstavy je 20 korun.

David Peltán, idnes.cz, 10. 8. 2018)








„Modli se za Československo“, to je název výstavy o minulosti, umění a každodennosti

31. prosince 2018 v 18:51 | Hana Zrno Vondrů / Městský úřad Pelhřimov
V úterý 21. 8. bude v Muzeu Vysočiny Pelhřimov zahájena výstava, které vzhledem k osmičkovým výročím nese příhodný název Modli se za Československo. Její vernisáž proběhne v tento den od 17 hodin za účasti speciálních hostů - Nadi Urbánkové a prof. Vladimíra Franze.

Návštěvníci si až do 30. září mohou ve výstavní síni zámku pánů z Říčan prohlédnout obrazy ze soukromé sbírky římskokatolického kněze a univerzitního pedagoga PhDr. Karola Lovaše Ph.D. Ten v úvodu k předchozímu století poznamenává - "Bylo to století nemalých objevů, velikých myslitelů, spisovatelů a malířů. Století, jež dalo život Československu. A které ho rovněž pohřbilo. Bylo to století plné života. Zůstaly v nás po něm vzpomínky a nostalgie."

Hlavní myšlenkou výstavy je pohlédnout do minulosti nikoliv skrze historická data, ale prostřednictvím umění. Přibližme si tři nejvýraznější obrazy výstavy. Nestarším vystaveným obrazem je "Krojovaná dívka" od českého akademického malíře Karla Šimůnka. Dílo je výjimečné tím, že bylo vytvořeno 28. září 1918, tedy v týž den, kdy vzniklo Československo. Dalším zajímavým dílem je obraz od Jana Saudka, po kterém je pojmenována samotná výstava - "Modli se za Československo". Zajímavé je, že obraz zaplňují různé vzkazy, které tam členové rodiny Saudkových postupně vpisovali. Velmi expresivně a pochmurně působí obraz z roku 1986 od Vladimíra Franze, který nese výstižný název "Totalita". Vystavena jsou díla dalších známých českých a slovenských výtvarníků. Hlavní část výstavy s obrazy je doplněna o interaktivní místnost s předměty z každodennosti posledních sta let.

Zájemce o tuto výstavu srdečně zveme na komentovanou prohlídku s kurátory Karolem Lovašem a Hanou Zrno Vondrů, která proběhne 28. srpna od 17:00. Výstava je otevřena od úterý do pátku od 9:00 do 17:00 a o víkendech od 10:00 do 17:00.

Mgr. Hana Zrno Vondrů, Městský úřad Pelhřimov, 9. 8. 2018

Z rozhovoru s tatérem Jiřím Netíkem

31. prosince 2018 v 18:50 | Josef Rod / Rakovnický týden
Z rozhovoru s tatérem Jiřím Netíkem

(...)

Nejznámější osobností, kterou jste tetoval, je bezpochyby někdejší kandidát na prezidenta Vladimír Franz. Jak jste se k němu dostal?

Vždycky jsem ho hrozně žral. Byl celý potetovaný, a to měl právnické vzdělání, prostě borec. Když jsem měl ještě studio nad Písou, někdo mi říkal, že mě sháněl Franz. Pak jsem na to nějak zapomněl a o týden později se objevil ve dveřích. Hned jsme si spolu potykali, ukázal jsem mu kobry, které chovám a začal jsem ho kérovat. Jezdili jsme spolu na Kanáry, na rodinné výlety. Najednou jsme prostě byli nejlepší kámoši (s úsměvem).

(...)

JIŘÍ NETÍK: Někdo se u hororových filmů bojí, já se bavím. Josef Rod, Rakovnický týden, 7. 8. 2018

OBRAZEM: Vladimír Franz a Ida Saudková zahájili výstavu

31. prosince 2018 v 18:11 | Simona Jedličková / Táborský deník
Ve středu 1. srpna zamířili příznivci umění do táborské Galerie U Radnice, kde se konala vernisáž výstavy výtvarníka, hudebního skladatele, pedagoga, dramatika a básníka Vladimíra Franze, společně s pracemi jeho jeho partnerky fotografky Idy Saudkové.

Výstava nese název May Way a slavnostně ji zahájila vedoucí odboru kultury a cestovního ruchu města Tábor Martina Suchá. Poté předala slovo Vladimírovi Franzovi, který návštěvníky seznámil s tvorbou nejen svou, ale i Idy Saudkové. Po úvodním slově si lidé mohli prohlédnout a obdivovat obrazy Vladimíra Franze. O hudební doprovod se postarala kapela Swing Band Tábor Jakuba Valeše a Josefa Okrouhlíka. Výstava sklidila mezi lidmi velký ohlas, stejně jako navazující výstava v Galerii 140, kde pro změnu své fotografie vystavuje Ida Saudková. Lidé měli možnost si s autory popovídat či od nich dostat autogram. Obě expozice můžete navštívit až do 21. září.

Simona Jedličková, Táborský deník, 7. 8. 2018







Z recenze na představení Dobrý konec všechno spraví (divabaze.cz)

31. prosince 2018 v 18:06 | Lubica Omastová
(...)

Hudba Vladimíra Franze ničím nepřekvapila. Zpočátku se zdálo jako by usilovala o další roli v soukolí dramatu, posléze však tato ambice poněkud utichla a zvuková stopa se stala jen ilustrátorem dramatických situací za pomoci chorálů, varhan a typické franzovské kakofonie.

(...)

LETNÍ SHAKESPEAROVSKÉ SLAVNOSTI PRAHA 2018: "Dobrý konec" jako pomsta všem sladkým koncům
Lubica Omastová, divabaze.cz, 4. 8. 2018

Dvojvýstava v táborských galeriích představuje dílo Idy Saudkové a Vladimíra Franze

31. prosince 2018 v 18:05 | Lucie Váchová

Ve středu 1. srpna se v táborských galeriích U Radnice a Galerie 140 otevřela výstava obrazů a fotografií netradiční partnerské dvojice. Ida Saudková, která je známá svými aranžovanými ateliérovými fotografiemi, se představí v Galerii 140. Její partner, výtvarník Vladimír Franz, své obrazy vystavuje v Galerii U Radnice. Dvojvýstava nazvaná My Way bude k vidění až do 21. září.

Lucie Váchová, Jižní Čechy Teď, 4. 8. 2018













































Z recenze na představení Dobrý konec všechno spraví (Instinkt)

31. prosince 2018 v 17:40 | Milan Ležák ml. / Instinkt
(...)

Autorem hudby je Vladimír Franz, který se skvěle vyrovnal s akustickými podmínkami venkovní scény. "Ke scénické hudbě přistupuju jako k simultánní dramaturgii, nechápu ji jako proud náladových zvuků," říká skladatel. "V téhle zvláštní Shakespearově hře chybí příroda a vznikají tam podivná hájemství vnitřních světů hlavních postav - ať už Betrama, který je zároveň vznešený, zároveň floutek a zároveň trošku dítě, nebo Heleny, která rozhodně není dítětem. Ve své úpornosti je chvílemi až odpudivá, ale má i milé podoby. A do toho vstupuje jakožto rámec svět vnější, svět noci, svět Florencie."

(...)

Dobrý režisér všechno spraví. Milan Ležák ml., Instinkt, 2. 8. 2018

Miró, Rittstein a Franz v letním Mánesu

31. prosince 2018 v 17:39 | Jan Šída / Právo
Do konce září si lze v malé síni pražského Mánesa, kde sídlí výstavní prostor Adolf Loos Apartment And Gallery, prohlédnout komorní expozici moderního umění. Organizátoři ji nazvali Léto s Mánesem a představují na ní domácí i zahraniční umělce, kteří se většinou v interiéru galerie v minulosti již představili.

Protože je výstava prodejní, lze v jejím případě mluvit o živé prezentaci děl. Jejich složení se mění podle zájmu kupců, každé prodané dílo je nahrazeno dalším.

Největším jménem celé kolekce je bezpochyby katalánský malíř, sochař a keramik Joan Miró (1893-1983). Barevná litografie Composition z roku 1966 představuje jeho typický rukopis. Oblé tvary, v jejichž středu je červený ovál, připomínají postupy, kterými vytvářel své proslulé plakáty. Nechybí ani hieroglyfické symboly na stranách, které dávají malířovým dílům magický rozměr.

Domácí tvorbu zastupuje mimo jiné Michael Rittstein akryly Růžový trikot (2007) a Velký krok (2017). Jeho velkoformátová díla jsou ukázkou expresivního figurativního malířství. Dominuje v nich červená barva, která akcentuje v celkové kompozici agresivitu a dynamiku.

Dva akvarely hudebního skladatele a výtvarníka Vladimíra Franze už pracují vyloženě s abstraktními tvary, kterým dodávají snový dojem výrazně rozpité kontury. Enormně fantaskní jsou i halucinogenní a surreálné krajiny na obrazech Daniela Brunovského. Jeho skulptury se naopak dotýkají futuristických či kubistických východisek.

Velkoformátové digitální fotografické portréty Barbory Bálkové Peníze (ze série Masky z roku 2005) se zabývají zasazením lidské tváře do kulis postmoderního světa. Korsický malíř Jacques Papi naopak rozvíjí formát abstraktního expresionismu a vychází z opěrných bodů, které definitivně stanovil americký malíř Jackson Pollock (1912-1956).

Výrazným kladem výstavy je, že návštěvník vidí vedle sebe práce moderního umění a může si je nejen takříkajíc vizuálně osahat, ale také posoudit formy zpracování současných témat.

Jan Šída, Právo, 27. 7. 2018

Z recenze na představení Dobrý konec všechno spraví (Ostravan.cz)

31. prosince 2018 v 17:38 | Ladislav Vrchovský
(...)

Hudbu napsal Vladimír Franz, a výsledek jeho práce velmi podstatně ovlivnil celkové velmi dobré vyznění inscenace, stejně jako kostýmy Jany Prekové. Franzova hudba je chvílemi disharmonická, chvílemi však naopak velmi harmonická a krásně melodická. Kostýmy Prekové jsou velmi barevné, třpytivé, v některých případech doslova oslnivé.

(...)

Jedním z vrcholů letní shakespearovky Dobrý konec všechno spraví jsou herecké klauniády Davida Janoška
Ladislav Vrchovský, Ostravan.cz, 24. 7. 2018

Vladimír Franz v Krásné Lípě podruhé

31. prosince 2018 v 17:33 | Ivo Šafus
V pondělí 9. července 2018 v Krásné Lípě proběhla akce "dvě v jednom" - Vladimír Franz zahájil výstavu svých akvarelů v Domě Českého Švýcarska a následně zahrál na varhany v kostele sv. Máří Magdaleny.

Jak v improvizovaném slovu pravil Rostislav Křivánek - je to milé a neuvěřitelné, že se najdou místa, kde se něco řekne a po čase se to stane pravdou. V loňském roce při koncertě vznikla idea výstavy, a tak jsme se sešli na všední den v poměrně hojném počtu na vernisáži. Vzácného hosta uvedl starosta města Jan Kolář, autor sám seznámil přítomné se svou tvorbou a následně dostal (nečekané) slovo již zmíněný Rosťa Křivánek, autorův dlouholetý přítel a občasný spolupracovník.

Po obhlídce vystavených děl přesun do kostela - jedna skladba (stejně jako loni), ale tentokrát dle mého daleko expresivnější, dravější, depresivnější. Našlo se pár takových, kteří se z kostela raději vytratili. Opět vzpomenu slov Rosti Křivánka - některé věci prostě nejsou pro každého. I když to pronesl ve vztahu k vystaveným obrazům, o této skladbě to platilo úplně stejně. Pokud se ale náhodou dočkáme další šance, mně osobně nebude činit žádný problém přijít a poslouchat znovu.

Ivo Šafus, Výběžek.eu, 9. 7. 2018















Do Krásné Lípy míří bývalý kandidát na prezidenta Vladimír Franz

31. prosince 2018 v 17:14 | Děčínský deník
V Krásné Lípě bude možné si prohlédnout obrazy vystudovaného právníka, výtvarníka, literáta, hudebníka a pedagoga Vladimíra Franze.

Slavnostní zahájení výstavy proběhne v pondělí 9. července v 17 hodin v Domě Českého Švýcarska, kde díla budou moci zájemci zhlédnout až do 10. srpna.

V kostele sv. Máří Magdalény návštěvníky po výtvarném zážitku čeká hudební, kdy bývalý kandidát na prezidenta Vladimír Franz od 18 hodin vernisáž doplní svým koncertem.

Děčínský deník, 7. 7. 2018

VIDEO: IQOS talk show s Vladimírem Franzem, Pastou Onerem a Annou Marešovou

31. prosince 2018 v 17:13 | iqosvevarech.cz
Dnešní talk show měla jeden společný znak, a to výtvarné umění. I když první host - Vladimír Franz - má záběr o dost širší. Věnuje se i skládání hudby a je respektovaným profesorem na DAMU. Ukázalo se, že si dokáže tolik profesí dobře zorganizovat. V létě, když je krásně, je venku a maluje. A v zimě je pro změnu spíše doma a skládá hudbu.

I když se to nezdá, vystudoval Vladimír původně práva. Prý z toho čerpá dodnes, protože i hudbu vidí jako sled emocí, kterým je třeba dát systém. A právo mu pomohlo si věci srovnat. "Například zemědělsko-družstevní právo mě fakt nebavilo. Kdybych se měl soudit o silážní jámu, tak bych si to zhudebnil. Jedině tak by to šlo," říká k tomu s úsměvem.

A chuť učit v sobě prý našel už v pěti letech. Na venkově viděl stádo ovcí, které mu přišly neuvěřitelně hloupé. "Tak jsem zpíval národní písničky, abych je zkultivoval. Po půldni zpívání jsem měl dojem, že to na ně zapůsobilo, a jejich ohradu jsem otevřel. Ty ovce našli až za tři dny."

(...)

iqosvevarech.cz, 5. 7. 2018

Z recenze na představení Dobrý konec všechno spraví (kulturio.cz)

31. prosince 2018 v 17:11 | Soňa Hanušová / kulturio.cz
(...)

Hudba Vladimíra Franze byla směsicí andělského chóru a pekelné kakofonie, jež tahala za uši.

(...)

Letní shakespearovské slavnosti: Dobrý konec všechno spraví. Jenom mrtvé ryby plavou s proudem, Soňa Hanušová, kulturio.cz, 4. 7. 2018

Z recenze na představení Dobrý konec všechno spraví (Aktuálně.cz)

31. prosince 2018 v 17:10 | Aktuálně.cz
(...)

Hudba Vladimíra Franze trefně charakterizuje postavy i situace, nejvýmluvněji se uplatňuje v královských výjevech, kde kvílivé tóny podtrhují ironický pohled na postavu fyzicky zchátralého vladaře.

(...)

Recenze: Začaly Letní shakespearovské slavnosti, nejvýraznější výkon podal Dejdar v roli krále. Saša Hrbotický, Aktuálně.cz, 28. 6. 2018

ROZHOVOR: Vladimír Franz: Opustit politiku bylo jako vylézt ze septiku na rozkvetlou louku

31. prosince 2018 v 17:09 | Luxury Prague
O nové knize, svobodě i negativní energii v politice

V prvé řadě hudební skladatel, výtvarník, vysokoškolský pedagog, ale i básník, dramatik a příležitostný publicista. Jeden by řekl, že se to všechno nedá stihnout. Opak je ale pravdou. Nová kniha se v podstatě ohlíží za minulostí. Co bylo a možná nemělo být. Odraz tehdejší doby. Dnes už Vladimír Franz zůstává ve svém světě, protože jen "tady" může fungovat svobodně.

Nedávno jste pokřtil svoji knihu "Má vlast". Jak dlouho vznikala?

Kniha začala vznikat někdy v roce 2010. Je to takový výběr z určitých celků. Například kdysi vznikaly takové sloupky pro jedny noviny. Jsou to plné dva ročníky, nevynechal jsem ani týden. Pochopitelně leccos bylo dobové a dnes už komu co je do toho, že jo. Ale snažil jsem se vybrat takové, které mají přesah, a které dají dohromady další a další souvislosti. Je to obdoba not. Noty jsou hezká věc, ale pokud je jen jedna nota, tak to není nic. Když je jich víc, už to tvoří nějaký celek. Se psaním je to stejné. Nebo jsou tam fiktivní typizace žánrů, jako horolezecká kniha, horor. No a pak jsou tam větší věci, které se týkají společenských a kulturních neduhů.

Název knihy je jasný. Považujete "Česko" za svou vlast?

V prvé řadě bych chtěl říct, že to slovo je ošklivé. Pojmenování "Česko" se mi nelíbí. Máme přeci slovo Čechy, a to je hezké.

Proč se tedy vaše kniha nejmenuje "Čechy"?

Protože "Má vlast" je něco, co člověk nosí v sobě. Vyjadřuje to vztah člověka k zemi. Tady je mi dobře, tady jsem doma. Samozřejmě to může být třeba i v Mexiku, na Slovensku, nebo někde v horách, kde jsem také doma. Ale cítím tam to propojení člověka s tou zemí. Třeba ve Spojených státech to propojení necítím. Byl jsem tam a nic mi teda nechybělo, ale jakoby, víte, tam se nic nevsákne. Ale v tom Mexiku, tam člověk cítí to prolnutí. V Mexiku to není tak, že máte pocit, jako byste byli na Antarktidě.

I dnes se ještě najdou mezi námi tací, kteří Ameriku považují za jakési vysvobození. Nemáme takovou tu "Ameriku" spíš my tady v Čechách?

Protože Češi znají jen to, co vidí v televizi. Vnímají reportéra stojícího před Bílým domem, prostředí Los Angeles, nebo když prší, tak se najednou doma v obýváku ocitnou většinou v New Yorku. A to je podle mě tak všechno, co se ví o Americe. Jak žije oregonská pradlena, učitel ve Wisconsinu nebo instalatér v Ohiu, to už nevíme. A to bychom právě měli chtít vědět. Protože teprve potom bychom se asi pořádně divili.

Kdybyste si mohl vybrat jinou zemi než Českou republiku, která by to byla? Kde by byla vaše "druhá vlast"?

Já bych se cítil určitě dobře někde na jihu. Já mám rád teplo, mám rád slunce. Nejsem prostě ten severský typ. Mně by se líbilo Španělsko klidně. Nutno říct, že jsem Evropan. To jsem si uvědomil právě v Americe. Věřím, že bych dokázal žít i v Mexiku, pokud by to nebylo tak nebezpečné.

Vy jste odešel z politického světa…

Já jsem tam ani pořádně nevešel.

Tak řekněme nakročil…

Ano, dejme tomu.

Co vás donutilo udělat krok zpět a zůstat v tom svém světě?

Je možný, že tou dobou jsem se snažil dosáhnout určitých cílů v umění. Zabýval jsem se sociálně kritickými tématy. Snažil jsem se pojmenovat dost závažné různé jevy, často takovým lehkým žertovným způsobem. A jako bych si to trošku vykoledoval.

Jak to myslíte?

V té knize jsem se vrátil i do roku 2012, někdy do března, dubna. A tam si dělám takový lehký šprým z nového zákona, respektive přímé volby prezidenta. Tak si domýšlím, jak by to dopadlo, kdybych se tam taky objevil a na konci srpna mi to spadlo na moji vlastní hlavu. To bylo překvapení. Byl to samozřejmě fascinující zážitek. O tom žádná. Člověk zjistil, kdo je vlastně člověk, co je společnost a jak to vůbec celé funguje. Z dálky to totiž všechno vypadá jinak. Když jste v tom, teprve v ten moment zjišťujete, co je možné změnit a s čím zkrátka nikdy nepohnete. Pokud teda jednotlivec nemá kolem sebe tým, který někomu ustřelí hlavu rovnou mezi dveřmi. Je to svět, kde dané slovo opravdu neplatí. Což není nic pro mě, protože jsem člověk, který se drží termínů a podle toho jede. Tady to není možné.

Takže hodně plánujete?

Když má člověk zakázku nebo pracuje pro divadlo, tak mu nic jiného nezbývá. V tomto světě se jede na termíny. Tam, co se řekne, tak to je a to platí.

Což jak se zdá, se v politice moc nenosí…

To teda ne. Když jsem z toho vypadnul, tak jsem začal oceňovat věci, kterých bych si dřív ani nevšimnul. Najednou jsem si připadal, že jsem vylezl ze septiku na rozkvetlou louku.

Ulevilo se vám?

Neskonale, protože politika je práce s negativní energií. A to já nemám rád. To mě zabíjí. Na to se člověk musí narodit.

Ano?

No ano. Václav Klaus se třeba na to narodil. Současný prezident se proto narodil. Podle mého, opravdu jsou lidi, kteří se proto narodili a je to jejich životní vášeň. Ale mě to ničí.

Co je teď pro vás to nejdůležitější?

Tak tento týden se ukáže hodina pravdy, protože probíhají Shakespearovské slavnosti a při této příležitosti jsem dával dohromady muziku. "Dobrý konec všechno spraví", tak se jmenuje ta hra, tak uvidíme, jak to bude znít. Je to, jak už to bývá, pod širým nebem, a to jsou jiné akustické podmínky. Takže doufám, že tam zazní to, co má zaznít. Nechám se překvapit. No a další věc, vznikla také část hudby k televiznímu seriálu o Dejvickém divadle. A zajímavé na tom je, že všichni tam hrají sami sebe.

Máte nějaké životní motto?

Pro mě je důležité si rozšiřovat vnitřní a vnější svobodu. Ale vnitřní svoboda je dána mantinely a musí se cíleně, ale obezřetně rozšiřovat. Je také potřeba si uvědomit, že bez vnitřní svobody není svoboda vnější. Kdo to nemá uvnitř, ať nehledá. Motto jako takové nemám. Ale jestli něco nemám rád, když lidé dobrovolně a cíleně škodí druhým. Mám vztah k takovýmto lidem asi jako ke klíšťatům.


Rychlá zpověď:

Kdy a kam jste si nechal udělat své první tetování?

Ježíš, to já už vůbec nevím. To je dávno.

Jakou knihu jste naposledy četl?

Naposledy jsem četl Pochod Radeckého od Josepha Rotha.

Nad čím v životě nejčastěji přemýšlíte?

Asi nad přírodou.

Co vás přimělo, opustit politickou scénu?

Je to negativní energie. A dané slovo tam neplatí. Nebere se to jako nectnost.

Změnil byste něco ze své minulosti?

Ne, nezměnil.
Kdo je pro vás inspirací v literární tvorbě?

V literární tvorbě paradoxně nemám… já hledám inspiraci úplně jinde, u jiných věcí.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Úplně jako malý kluk jsem chtěl být stavitelem chrámů nebo prezidentem.

Čeho si na ženách všimnete nejdřív?

Jejich vyzařování.
Kdo je vaším největším kritikem?

Ač to tak nevypadá, bojím se, že já sám.

Hlasoval byste pro vystoupení z Evropské unie?

Vzhledem k tomu, že jsme se za těch já nevím kolik let, dostali jen v potravinové soběstačnosti asi o 90% dolů, je to, jako kdybychom se ocitli na severním pólu a hlasovali jsme o tom, jestli půjdeme nazí pryč.

Co se vám vybaví, když se řekne Česko?

Česko je ohavné slovo. To se mi především vybaví.

Opera nebo rockový koncert?

Samozřejmě, že opera.

Co byste ve svém životě nazval luxusem?

Ve svém životě luxusem? Čas k sebrání.

Jak moc vás pohltily sociální sítě?

Naštěstí jsem jim vzdoroval velmi dlouho. A dlouho jsem si myslel, že Facebook je nějaká krabička. Takže když jsem to objevil, tak jsem se tím zabýval asi tak dva roky. A bohužel se to zploštilo a zplacatilo. Lidé akorát nadávají. Asi je to dáno tou anonymitou. Kdybychom si to měli říct do obličeje, nebo napsat, tak by jim to asi trošku bránilo. Já to prostě nevyhledávám.


Luxury Prague, 27. 6. 2018

Důležité je, co strávím, ne co sním, platí ve vlasti Vladimíra Franze

31. prosince 2018 v 17:03 | ČT24
Slovem a obrazem popisuje skladatel a výtvarník Vladimír Franz v nové knize krajinu a lidi, kteří ho inspirovali. Pro knižní retrospektivu posledního desetiletí zvolil jeden z prezidentských kandidátů historicky první přímé volby hlavy státu titul Má vlast.

Na obal knihy se Vladimír Franz nechal vyfotografovat za volantem auta - symbolicky projíždí zemí, která nutně nemusí mít přesně vymezené hranice. "Není to cestopis ani turistický průvodce, to ani namátkou," upozorňuje. "Ale člověk má určité zóny, ke kterým se vrací, protože je má uloženy uvnitř. Pro mě není důležité, co sním, ale co strávím."

Pro knihu shromáždil Franz fejetony, úvahy, grotesky i básně v próze a také několik rozhovorů. Část textů věnuje fiktivním i skutečným setkáním s hudebníky, filmaři nebo výtvarníky, kteří měli vliv na jeho vnímání a definování estetiky.

"Na Třeboňsku jsem se jako dítě potkal s Františkem Hrubínem. To člověk v sobě nějakým způsobem nese. Samozřejmě jsem v šesti letech nemohl vědět, že má zrovna dokončenou Romanci pro křídlovku, a asi mě to ani nezajímalo, ale důležité je to dotknutí," vysvětluje Franz.

Proč nejít do politiky

Před šesti lety se stal jedním z devíti prezidentských kandidátů. Popis zákulisí první přímé volby hlavy státu budou ale čtenáři v knize hledat marně. Nejsou tu ani autorovy zkušenosti z jednání s vlivnými politiky.

"Ověřil jsem si jednu věc - z valné většiny jsou to lidé, u kterých cokoliv řeknou, rovnou automaticky neplatí. A nebere se to jako nectnost, bere se to jako status quo. Což je, myslím, jeden z nejpádnějších důvodů, proč nejít do politiky," komentuje svou politickou zkušenost.

Kniha Má vlast nese podtitul "slovem a obrazem". Proto vedle textů obsahuje také reprodukce několika desítek Franzových olejů a akvarelů, převážně z posledních několika let. Do výběru ale zařadil třeba i krajinu, kterou namaloval jako dvanáctiletý.

jab, ČT24, 12. 6. 2018


Semafor polistopadový

31. prosince 2018 v 17:02 | Josef Herman / Divadelní noviny
(...)

Po kratším působení v Divadle Komedie Suchému nabídl Ladislav Županič, ředitel Hudebního divadla v Karlíně, útulnou "provozovnu" v podzemním malém sále Hudebního divadla v Karlíně (1995), nazvaném Karlínek. Tady se Semaforu dařilo, podle mne nejvíc zpěvohrou Pokušení sv. Antonína (2001), kterou v nesemaforském hudebním stylu napsal Vladimír Franz, přitom ta inscenace evokovala nejslavnější semaforské hity šedesátých let. Byl to čas vhodný k realizaci podnikatelského snu a převedení Semaforu z příspěvkové organizace do formy obecně prospěšné společnosti závislé na vlastním výdělku a grantech. Měsíc poté, co tak Suchý učinil, vyplavila Semafor povodeň a zničila prakticky veškeré jevištní vybavení, archiv i noty, mimo jiné i Pokušení sv. Antonína.

(...)

Divadelní noviny, Josef Herman, 25. 6. 2018

ROZHOVOR: V Praze bude pokřtěna kniha profesora Vladimíra Franze Má vlast

31. prosince 2018 v 17:01 | Barbora Tachecí
Barbora Tachecí: Za několik okamžiků bude v Praze pokřtěna kniha profesora Vladimíra Franze Má vlast. Je to vlastně zpráva o tom, že ještě žiji a něco dělám. Říká hudební skladatel, výtvarník, vysokoškolský pedagog a publicista, taky básník, taky dramatik, a jak si z vás určitě mnozí vzpomenou, také kandidát na úřad prezidenta v roce 2013, Vladimír Franz. Součástí jeho knihy jsou fejetony, úvahy, medailony nebo básně. A samozřejmě taky veliký soupis dosavadního uměleckého díla. A taky několik desítek reprodukcí autorových výtvarných děl s převahou jeho tvorby v poslední dekádě. No, a profesor Vladimír Franz je právě teď mým hostem. Já vás zdravím, dobrý den.

Vladimír Franz: Dobrý den, buďte zdráva.

BT: Pane profesore, nezdržuju vás od křtu?

VF: Ještě ne. Křest se teprve spustí.

BT: Tak to je dobře, že jsme se tam vešli. A ptám se, proč jste tu knížku vydal právě teď? Má ten její název Má vlast něco společného se stavem Evropy, světa, Země?

VF: Společného má to, že jako bychom cítili, že se trošku vzdalujeme své identitě, nebo si neuvědomujeme, kdo jsme, odkud přicházíme. A kam jdeme. A ono dneska je to i trend takzvaného globalismu, který je ovšem trochu špatně pochopen. I za totality jsme zažili termín proletářský internacionalismus. Ten také říkal, že proletář nepatří nikam a nemá vlast. Já si myslím, že identita spočívá právě v tom, že člověk ví, odkud jde, kdo byl před ním, co tady vzniklo, jaká dobrá energie byla vydána. A člověk to má v sobě prožité. A ono se to propojí ještě se zemí, odkud pochází. Tak může na něco navazovat. A ono je pěkné, třeba v dějinách umění, že Picasso byl Španěl, že Mattis byl Francouz, že Chagall byl běloruský Žid, že Pollock byl Američan. A že Lada byl Čech. V tomhle je to neopakovatelné. A každý vlastně přináší do celého celosvětového nebo celoevropského orchestru ten svůj nástroj, ten svůj hlas.

BT: Rozumím, rozumím. Jinými slovy, vaše díla rozhodně nezakrývají, že pocházejí z Česka. A celá ta knížka Má vlast má něco společného s vlastenectvím?

VF: No, tak není to vlastenectví národně obrozenecké, buditelské. Nebo, já nevím, ve smyslu politickém. Já myslím, že vlastenectví je něco, co člověk nosí uvnitř, co si musí vybudovat, člověk musí být zkrátka nějakým způsobem vnitřně provázán. Není to o tom, aby vykřikoval, že je vlastenec...

BT: Řekněte, pane profesore, máte pocit, že lidé v Česku ve své většině tímto způsobem provázáni nejsou nebo jsou?

VF: Bohužel se nyní tento moment dost vytrácí. Ono to souvisí i s přirozeným vzděláním lidí. Já neberu vzdělání jako hromádky informací, ale chápu to jako prožité vědomí souvislostí. To je myslím velmi důležitá věc. Opravdu to mít prožité a mít to uvnitř. Ne, aby se tím člověk nějakým způsobem holedbal.

BT: Snažila jsem se do našeho dnešního rozhovoru přečíst všechny texty, které v knížce Má vlast jsou. To jsem samozřejmě nemohla stihnout. Ale přesto se mi líbilo, jak, s jakou lehkostí a jak dobře píšete. Říkám za sebe. Ale zároveň tam vnímám, že máte takové obrovské tykadlo na všechny detaily, které vás obklopují. A ptám se, žije se tak moc vnímavému člověku snadno?

VF: Samozřejmě, že nežije. Člověk musí mít v sobě už nějak vybudovanou hlubinu bezpečí. To je, myslím, důležité. Aby mohl říct, tady je mi dobře, tady jsem doma. V tom smyslu, že se má člověk o co opřít. A na něco třeba i navazovat. Aspoň pocitově. Nežije se samozřejmě snadno, protože tahle země sama o sobě je krásná. Ona je krásná i tím, jak ji člověk protnul. Čili to není nějaký jenom kus pozemku. A nejen Česko, i Slovensko, ale můžou to být i Kanárské ostrovy, může to být Mexiko. Prostě krajina dotýkaná, krajina kulturní. Nu, a ten detail, ten dělá dílo. Vemte si různá díla z jiných oborů, třeba ve filmu existuj Felliniho Amarcord. Co by to bylo, když by to byla normální kronika nějakého malého městečka, co je nám do toho? Ale tím, že jsou tam právě ty detaily, ty konkrétní detaily, tak se z toho stává mýtus a život sám.

BT: Připomeňme ještě posluchačům, pane profesore, že v knížce je několik desítek reprodukcí vašich obrazů. A ptám se, ty byly úmyslně vybrány tak, aby ve většině z nich byla opět ta blízkost k tomu Česku, anebo to tak jde, že vy takhle v poslední dekádě prostě tahle témata máte jako blízká?

VF: Já ta témata mám celý život. Proto je tam i první věc z mých 11 let, která samozřejmě je juvenilní. Ale aby bylo vidět, že už i tu gesci a to chápání prostě jsem měl tenkrát. Já mám dvě roviny. Jedna z nich je tahleta, která se snaží pojmenovat zákonitosti síly země. To dotýkání. A pak mám druhou, která je grotesková. Ta grotesková vlastně tak trochu skončila, nebo byla utlumena. Trvala tak asi do prezidentské kampaně. Nazýval jsem různé věci, zásadní a závažné, byť roztomilým způsobem. A nyní jsem se tedy vrátil k tomu hledání těch zákonitostí v té přírodě. Protože ty jsou takříkajíc věčné. A kolem nás je tolik krásných vjemů, já k tomu se snažím vést i své studenty. Aby se otevřeli.

BT: Jasně.

VF: Protože člověk musí, musí neustále rozšiřovat pocit vnitřní svobody. Protože bez ní není svobody vnější.

BT: Rozumím.

VF: A ta svoboda ...

BT: Ač, ač nerada, pane profesore, musím vám do toho takhle ošklivě skočit. Protože nám ubíhají poslední vteřiny před zprávami. Tak jen připomínám, že naším hostem byl profesor Vladimír Franz. A mluvili jsme spolu o krásné nové knize Má vlast. Pane profesore, moc děkuju.

VF: Mějte se moc hezky, přeju vám všechno dobré. Děkuju.

BT: I vám. I vám.


Barbora Tachecí a Vladimír Franz, ČRo Plus, 11. 6. 2018

Z recenze na představení Dobrý konec všechno spraví (i-klik.cz)

31. prosince 2018 v 16:59 | Marieta Poliaková
(...)

Peckou této akce je také hudební doprovod, za který se zasloužil pan profesor Vladimír Franz, který doufá, že dramatickou postavu vykreslí právě jeho dílo. Protože zvuk venku není žádná hračka, budeme doufat, že diváci ocení profesorovu snahu. Ale nečekejte od něj podkrasovou hudbu, kterou zásadně odmítá a patří podle něj jen do filmu. Naopak se můžeme těšit na hudbu divokou i odkazovou.

(...)

Shakespeare pod širým nebem aneb divadlo na Hradě!
Marieta Poliaková, i-klik.cz, 7. 6. 2018)

FOTO: Dobrý konec všechno spraví

31. prosince 2018 v 16:57
Jan Antonín Pitínský, Anna Fialová, Ondřej Pavelka, Vladimír Franz


foto: Michal Novák, i-divadlo.cz, 5. 6. 2018

AUDIO: Sedmé nebe s Vladimírem Franzem: II. violoncellový koncert Dmitrije Šostakoviče

31. prosince 2018 v 16:54 | Vladimír Franz / Český rozhlas - Vltava
3. červen 2018

60. léta jsou v ruské kultuře a patrně i ve společnosti dobou uvolnění.


Pivoňky, šeřík, ostrožka. Hitem se stává babiččina zahrádka

31. prosince 2018 v 16:52
(...)

Velkým vyznavačem klasických zahrad je například hudební skladatel a výtvarník Vladimír Franz. Ve svém domku za Prahou vybudoval zahrádku jako vystřiženou ze starých časů, na tržištích rád beseduje s prodávajícími dámami o tom, co která kytka potřebuje. Mnohé jsou překvapené, že tento excentricky vyhlížející nepřehlédnutelný potetovaný umělec má takový zájem, ale je to tak, Vladimír Franz říká: "Nemám rád zahrady, které tvoří jen trávník a řady tújí, připadají mi jako urnový háj."

(...)

i60.cz, 2. 6. 2018

JIŘÍ SUCHÝ & COMP. PO ROCE 1989

31. prosince 2018 v 16:50 | Pavel Klusák / Českátelevize.cz
(...)

V Pokušení svatého Antonína (2001) dal Suchý - poměrně výjimečně - do placu spirituální téma, hlavně však napsal hlubší, soustředěnější text ve verších. Taky se odhodlal přijmout výzvu a spojit se s "nesemaforskou" hudbou Vladimíra Franze. Ten šel se svou charakteristickou umanutostí proti předpokládané konvenci, ale nakonec vytvořil napětí hraničně zvládnutelné a tvar obstál - od složitějších míst napojených na americkou muzikálovou tradici Berlina či Sondheima až po přímočarost finálové melodie. Za poznámku stojí, že v Semaforu bůhvíproč některá představení příliš nedokumentovali, takže snímky z Pokušení svatého Antonína mají horko těžko přijatelnou technickou kvalitu: takových míst je bohužel v kompletu hned několik.

(...)

Pavel Klusák, Českátelevize.cz, 24. 3 2018